Když se potkáte s novou představitelkou zdravotní sestřičky seriálu Ordinace v Růžové zahradě, marně v ní budete hledat tu neatraktivní potrhlou Ladu, s níž nemá nic společného, naopak. Hana Kusnjerová svůj smysl pro organizaci a zodpovědnost už několikátým rokem uplatňuje především ve své produkční profesi.
Říkala jste, že nestíháte kvůli státnicím. Ale četla jsem o vás, že už máte dvě školy hotové?
Pokud se počítá základní škola, tak ano (smích). Vystudovala jsem konzervatoř, po jejímž absolutoriu jsem byla rok na jazykové škole. Po následujících třech letech na volné noze jsem nastoupila na katedru produkce na DAMU. Přesto přiznávám, že nejsem zrovna studijní typ.
Já myslela, že ano.
No, spíš jsem se nespokojila jen s konzervatoří. Nedá vám příliš vzdělání. Když si ho pak chcete doplnit a nemít znalostní mezery, musíte být buď samouk anebo jít dál studovat. Já se sama k učení nepřinutím, takže jsem zvolila tu druhou možnost. Na fakultě jsem studovala šest let a až teď jsem tam ukončila bakalářské studium. Takže si asi dokážete představit, jaký jsem byla student.
A proč padla volba zrovna na produkci?
Začala jsem s ní koketovat už na konzervatoři. Spolupracovala jsem se spolužáky, kteří byli často nezodpovědní a nedochvilní. A mě už nebavilo se na ně spoléhat, to ani nešlo. Snažila jsem se o větší propojení a komunikaci mezi studenty s profesory, začala vyjednávat, abychom mohli hrát častěji naše studentská představení a hledala pro to prostory. Zjistila jsem, že mě neskutečně baví dostávat věci do pohybu. Pomáháte tím věcem fungovat a dávat jim vítr do plachet. Je to takový počáteční bod organizační linky, na jejímž konci často bývá právě herec.
Jakou produkční praxi zatím máte za sebou?
Začínala jsem jako koordinátorka a produkční na sportovních akcích jako Mistrovství světa ve Footbagu a ME ve Fresbee apod. Následovala spolupráce s některými reklamními a produkčními agenturami, kdy jsem většinou zajišťovala foto produkci, k tomu se časem přidal i televizní pořad či reklama. Během studií jsem produkovala představení školního Divadla Disk, ale to bych moc do zkušeností nezahrnovala. Jsou to tabulkové produkce, kde máte jasně daný rozpočet. Je to dobrá praxe pro ty, co s tím nemají téměř žádné zkušenosti. Vždy jsem ale chtěla dělat víc kulturní eventy, akce, kde se spojuje kultura, umění a třeba i sport.
A splnila jste si to?
Ano, během studia na DAMU jsem potkala Jovanku Vlčkovou a Jolanu Rýfrovou, které mě přizvaly do organizačního týmu festivalu nezávislé módy CODE:MODE. Byl nejen o módě a designu, ale i o kultuře a bohatém doprovodném programu. Věnovaly jsme se mu až do roku 2012, kdy jsme se rozhodly, že je na čase si odpočinout. Do budoucna bychom ale rády pokračovaly v jiném koncepčně zajímavějším a časově kontinuálnějším projektu.
Připadáte mi dost akční a zodpovědná. Většina herců jsou ale opak, takoví bohémové…
Já jsem vždycky stála víc nohama na zemi. To ale neznamená, že si neumím užívat života (smích)!
K umění tedy máte blízko především díky rodičům?
Ano, díky nim jsem ke všemu uměleckému inklinovala od dětství, pořád jsem se pohybovala kolem divadla. Můj tatínek je operní pěvec a maminka bývalá baletka. Od dětství jsem chtěla tančit a zpívat. Jako malá jsem chodila do baletní přípravky Národního divadla. Přestože jsem na tancování měla talent, s fyzickými dispozicemi to bylo horší. Navíc jsem věděla, v jakém věku odcházejí baletky do invalidního důchodu. Záhy jsem tedy usoudila, že balet nebude tak úplně pro mě.
Tak jste se rozhodla, že budete herečkou?
To přišlo až v pubertě. Na „základce“ jsem měla dvě spolužačky, které chodily do dramatického kroužku. A když se mi jednou v deváté třídě nechtělo na sbor, šla jsem je tam doprovodit. Došla jsem s nimi až do hodiny a neuvěřitelně mě to chytlo. Začala jsem se učit monology, básničky a šla hned zkusit přijímačky na konzervatoř. Vyšlo to, na škole mě vedli Hana Maciuchová a Jan Novotný, který mi pak prozradil, že se mě báli přijmout. Vypadala jsem totiž hodně mladě a obávali se, že bych školu nezvládla. Paradoxem je, že nakonec jsem jako jediná z ročníku řádně dokončila studium.
Je něco, co vám na herectví vadí?
Nevadí mi ani tolik nejistota nebo neustálé pochyby, které člověk o sobě má, ale povrchní lidi, kterým nejde o výkon, ale o „slávu“. Těm se ale asi úplně nevyhneme (smích).
Takže vy nechcete být slavná?
Po slávě jako takové netoužím. Chtěla bych, aby se o mně vědělo, že tady jsem a něco umím. Mým cílem vždy bylo dělat práci nejlépe, jak umím, a s lidmi, kteří mě baví a někam posouvají.
Díky tomu, že teď jste víc vidět, si budete muset dávat pozor na bulvár. Nebojíte se?
Nevím, co by mi mohl udělat. Asi je důležité, nakolik si ho pouštíte do života. Bylo by fajn, kdyby měl bulvár vliv třeba na návštěvnost divadla, ale nedělám si moc iluze (smích).
Nyní vás můžeme pravidelně vídat v seriálu Ordinace v Růžové zahradě. Jak jste se k roli zdravotní sestřičky dostala?
Údajně na mě dal doporučení kolega Braňo Holiček, se kterým jsme se tak měsíc předtím potkali na kamerových zkouškách a v dabingu. Mám štěstí, že veškerou práci, kterou jsem dělala, byla na základě doporučení. V castinzích si opravdu nelibuju. Navíc nejsem výrazný typ, který režiséři často hledají.
Ale o tom přeci rozhoduje talent, ne?
To není všechno. Na konkurzech často vybírají lidi podle toho, jací jsou v civilu, herectví je už tolik nezajímá.
Nebylo vám líto, že jste nedostala roli té hezčí sestřičky a hrajete v podstatě outsiderku?
Naopak, mě to hrozně baví! Chvílemi je tedy i na mě příliš nešťastná a nemotorná, ale co. Přijde mi zajímavé, jak se projevuje sebevědomí a vnitřní krása navenek. Ladě se ho nedostává a v tom je celý její problém. Nevěří si a není ještě dospělá. Nerozumí moc „dospělému“ světu, ale třeba začne. Jsem ráda, že ta postava má hodně poloh, je střeštěná, hodná, naivní, hloupá a někdy tak mimo, že jí absolutně nic nedochází. A to je geniální na hraní.
Našla jste s ní vůbec nějaké společné rysy?
Je citlivá a dobrá. To máme, doufám, společné.
Dosud jste se ale v žádném seriálu neobjevila…
Ano, zatím jsem hlavně hrála v divadle, dabovala a natočila občas reklamy, v rámci kterých se ale nenaučíte moc pracovat s kamerou. Vedle dabingu je to jedna z dalších hereckých disciplín, kterou by měl herec zvládnout. I to byl důvod, proč jsem roli v Ordinaci vzala.
Dabingu se věnujete delší dobu, svůj hlas jste propůjčila i Vice Kerekes. Není zvláštní, když dabujete herečku v českém projektu?
Dabovala jsem ji v Sedmi hříchách a v Dešťové víle. Nedováno mi volali, že ji potřebují předabovat v jednom německém snímku, ale německy neumím. A jestli je to zvláštní? Spíš vtipné, vlastně nevidím moc rozdíl mezi tím, když dabujete cizí herečku anebo herečku, kterou znáte. Typově jsem úplně jinde, v její ženskosti jí nemůžu konkurovat.
Jste členkou souboru Divadla Company, který hraje v Divadle Komedie (dříve Strašnické divadlo). Tam už jste taky hezkou dobu.
Jako první jsme ve Strašnicích začali hrát Fausta. Byl to takový extrakt, který trval tři čtvrtě hodiny, následovala Škola pro ženy. Obojí režíroval Jan Novotný, náš bývalý profesor herectví, který mi v momentě, kdy se soubor přesouval do Divadla Komedie, zavolal a nabídl mi možnost spolupráce, kterou jsem velice ráda přijala. V kmenovém souboru Komedie jsem 4. rokem. Bohužel je náš soubor momentálně v ohrožení. Nedostali jsme od MHMP víceletý grant a nyní čekáme do prosince, zda nám bude poskytnut roční, případně víceletý grant. Pokud ne, hrozí, že v prosinci 2015 končíme. V případě, že by se čtenáři chtěli dozvědět více o naší situaci a třeba nás podpořit, budeme rádi. Více se dozvíte na webu divadla.
Na jaká vaše představení byste čtenáře pozvala?
Čtenáře bych určitě pozvala na Maryšu. Ale ať nečekají novoty a experiment. Je to vesnický realismus a stará dobrá Maryša, v nejprostším slova smyslu. Navíc je krátká, takže pro publikum snesitelná (smích). Za zhlédnutí rozhodně stojí Naše třída, která je o vyvražďování Židů Poláky během 2. světové války. Je to hra napsaná podle skutečnosti. A mladší diváky zvu na Mezi náma dobrý od Doroty Maslowské. Jedná se o „coolness“ hru, hodně šáhlou, která popisuje vztah žen tří generací v jedné rodině. A i to je krátké, takže pro diváka zvládnutelné.
Na závěr nám prozraďte, jak si při vší té práci nejlépe odpočinete?
Moc ráda jezdím na chalupu na samotu nebo kamkoli do přírody. Vždycky jsem se smála tátovi, jak v rozhovorech mluví o chalupě, procházkách v lese, rybách, houbách. Mně je třicet a už dělám to samé (smích). Vedle toho ráda chodím do sauny. Deset let jsem dost intenzivně cvičila, teď cvičím spíš rekreačně. Také ráda tančím a chodím s kamarády na mejdany, kde protančíme střevíce. To jsou moje dobíjecí jistoty.
Text: Michaela Rochovanská
Foto: Jan Slavík, Michal Šeba
