Tomáš Vaněk je vidět především na divadelních prknech. Mezi jeho první větší muzikálové příležitosti patří Já, Francois Villon a nyní zve čtenáře na koncertní provedení melodramu známého Evžena Oněgina.
Pocházíte z Mladé Boleslavi, ale žijete v Praze. Vracíte se ještě do svého rodného města?
Mladá Boleslav je opravdu moje rodné město, studoval jsem tam, také jsem poměrně dlouho hrál v tamním divadle. Pocházím však z nedaleké obce jménem Jivina, kde mám svou rozvětvenou rodinu, za níž se rád, pokud čas dovolí, vracím. Často ten svůj původ ale zobecňuji a říkám, že jsem „Boleslavák“.
Vaši rodiče na vás jistě musejí být pyšní, když jste se dostal na DAMU. To se jen tak někomu nepovede.
Tím si až tak jistý nejsem, ani jeden z mých rodičů není z oboru. Spíš byli rádi, že se mi podařilo dostat na školu, na kterou jsem dlouho chtěl. A jak se u mě měnily pocity v průběhu studia a po něm, projevovalo se to i na nich. Určitě, pokud máte na mysli jistou obecnou prestiž, kterou DAMU v očích veřejnosti má, tak mě jistě nic lepšího potkat nemohlo. Pouze to ale zdaleka není záruka k budoucímu úspěchu v této profesi, navíc tady se nehraje na získání titulu, jako na jiných vysokých školách. Proto mi také tak dlouho trvalo, vlastně stále trvá, dokopat se ke složení magisterských zkoušek.
Čím si myslíte, že jste porotu zaujal? A jaký monolog jste měl připravený?
Už je to poměrně dlouho, celkem jsem měl připravené tři monology, a to Trepleva, Oresta a Jima z Obchodníka s deštěm. Myslím, že jsem je mohl mimo to zaujmout svým odhodláním, řekl jsem si „buď teď, nebo nikdy“, čímž ze mě snad šla energie, díky které jsem to zvládl. A také jsem dokázal rozesmát paní Jaroslavu Adamovou, což se tam asi dlouho nikomu nepovedlo (smích).
Jak se vám povedlo, že jste ji rozesmál?
Když se mě ptali, kdo mě připravoval na přijímačky, odpověděl jsem, že Petr Mikeska, což je herec a režisér, s nímž jsem se potkal v Mladé Boleslavi, a on DAMU vystudoval těsně přede mnou. Naivně jsem se zeptal, jestli ho znají. V porotě seděli pedagogové, kteří ho učili a odpověděli mi, že samozřejmě ano. A já na to, že jsem se na něj ptal na vrátnici a tam ho neznají. Z toho Paní Adamová sundala brýle a vyprskla smíchy. Byla to velká herečka, která působila na první pohled trochu drsným dojmem a kdekdo se jí možná bál, protože říkala bez váhání a příkras to, co si myslí. Ale já ji měl rád a troufám si říct, že ona mě taky, i když jsme se mnohokrát nepotkali.
Účinkoval jste v několika představeních školního divadla Disk, nyní pracujete na profesionálních scénách. Jednou z nich je Divadlo Na Jezerce. Jak se začínající herec dostane do muzikálu Radka Balaše?
S Radkem Balašem jsem spolupracoval už v Mladé Boleslavi, a to na muzikálu Josefína na motivy Vladislava Vančury. To byla jedna z mých prvních divadelních zkušeností vůbec. Od té doby jsem s ním byl v kontaktu. Potkávali jsme se na workshopech, kdysi jsem také chodil k jeho ženě Janě na hodiny zpěvu. Dá se říct, že mě od začátku do teď provází mým uměleckým životem. Cesta k Villonovi tedy nebyla až tak náhodná. Vzhledem k tomu, že mě už nějakou dobu znal, věděl, jak pracuji a potřeboval herce mého typu, tak to zrovna vyšlo.
Bylo něco, co vás na Jezerce překvapilo?
Těch věcí byla spousta. Především tu vládne velmi přátelská, až rodinná atmosféra. To mi bylo hodně sympatické a zároveň mě to i překvapilo. Dosud jsem se s ničím takovým v divadlech nesetkal. Nikdo tu není v angažmá, ale potkávám se zde pravidelně i s mnoha herci, kteří hrají v jiných inscenacích, a téměř automaticky si tykáme. Na Villonovi se sešla skvělá parta lidí, kteří si rozumí, a to i přesto, že jsme každý jiný a často si i generačně vzdálení. Jsem rád, že tu můžu být.
Já, Francois Villon je romantický muzikál. Jste romantický typ?
Řekl bych, že jsem ve skutečnosti hodně romantický, i když tak nemusím vždy působit. Totiž, hodně se to ve mně mísí, dokážu být jistě pěkný cynik, dlouho jsem si vlastně vědomě stavěl i jakýsi obraz otrlého Vaňka a celkem mě to bavilo (smích). Ale stárnu, pane bože, začínám být patetický a už mě to jednoduše bavit přestalo.
Co vy a básně?
Bohužel nebásním. Mám chvíle, kdy ze mě občas „vypadne“ nějaký ten rým. Ale že bych z pocitů, které prožívám, psal básně, to určitě ne. Trošku mě to mrzí, protože jsem hodně hudebně založený, chtěl bych zpívat a moc rád bych si psal texty k písním, protože najít dobrého textaře je hodně náročné, je jich málo. Navíc ani tu hudbu složit neumím, takže mi zbývá jedině samotná interpretace.
Vaší zatím největší muzikálovou příležitostí je titul Rent, kde dokonce hrajete a zpíváte v angličtině. Jak jste se „popral“ s touto rolí? Určitě to nebylo jednoduché hrát v cizím jazyce…
Hrát v Rentu bylo zatím to nejtěžší, co jsem na divadle zažil, a to právě kvůli té angličtině. Nejsem zvyklý přemýšlet v cizím jazyce, navíc anglicky neumím tak dobře, abych mohl plynně bez zádrhelů komunikovat. Hlavně jsem zjistil, že angličtina, kterou umím, v mnohém neodpovídá té americké, přesněji newyorské. Zorientovat se a zapamatovat si všechny ty jazykové nuance nebylo jednoduché. A zrovna já tam mám ze všech postav nejvíc činoherních výstupů, takže to dalo docela „zabrat“. Práce to byla ale výjimečně krásná.
Vaše postava byla vypravěč. Máte raději, když tím příběhem takto provádíte, nebo když jste jeho plnou součástí?
Nad tím jsem nepřemýšlel. S obojím se člověk musí vypořádat, jak nejlépe umí. Ale spíš mi víc sedí poloha, kdy mohu komunikovat s ostatními lidmi na jevišti. Přeci jen, když musíte mluvit do publika a nemáte někoho konkrétního, komu byste to říkal a kdo by vám mohl odpovědět, tak je to možná o něco těžší, než když na sebe s kolegy přímo reagujete. Každopádně tam nejsem pouze jako vypravěč, ale úměrně tomu i jako přímý účastník.
Mark je zároveň uzavřený typ, introvert. Jaký ale je Tomáš Vaněk?
Daleko menší introvert než Mark a daleko menší introvert, než byl kdysi Tomáš Vaněk, o tom už jsem tak trochu mluvil. Ono být hercem a introvertem zároveň je přeci jen v rozporu. Pochopil jsem obecně, že stát vždy někde na pomezí k ničemu nevede, dlouho se rozhodovat, jestli ano, nebo ne, nemá význam. Vím, že vždy, když jsem se odvážil skočit do věcí po hlavě, přineslo mi to to nejcennější v životě, ať už to skončilo jakkoliv. Jsem optimista, rád důvěřuji, ale rozhodně sebou nenechám vláčet. A pokud přeci jen nejsem schopný být natolik otevřený v reálném životě, tak právě herectví je někdy nádherné v tom, že přes něj emoce, které prostě často nemůžete za jistých okolností pustit ven, se na jevišti pustit dají.
Rent odráží velké sociální a existenční problémy. Neměl jste z té neustálé atmosféry stres?
Občas to na mě trochu dolehlo, a to především v době zkoušení, když nad tím musím přemýšlet, odpovídám si na spoustu otázek, které bych normálně neřešil. Často se setkávám s mnoha osudy, které jsou komplikované a tragické. Takže si z toho něco určitě vezmu, to je přirozené, ale není možné nechat se tím unést, nebo prožívat to víc, než je třeba. To bych se z toho za chvíli musel zbláznit (smích). „Divadlo se nemá brát příliš vážně, ale má se dělat pořádně“ – Jan Werich.
Prý se tento muzikál bude hrát v divadle Kalich a dokonce již v českém nastudování…
Doufám v to. Známe datum premiéry a příští týden bychom měli začít zkoušet. Ovšem po nějakých zkušenostech z poslední doby, které mám, tak do okamžiku, než podepíšu smlouvu a dojdeme alespoň do generálkového týdne, tak tomu neuvěřím (smích). Obsazení by mělo zůstat více méně stejné. Před pár dny se konal ještě konkurs, protože by měli přijít i noví účinkující. První bloky představení se podle plánu mají odehrát ještě v angličtině, ale pracuje se intenzivně i na překladu a česká verze bude jistě brzy následovat.
Momentálně se chystáte na koncertní melodram Evžen Oněgin. Připadá mi to, jako ojedinělý projekt. Můžete nám o něm něco prozradit?
Ojedinělé je jistě konkrétně provedení této verze Evžena Oněgina. Můžete se těšit na krásnou hudbu v provedení velkého orchestru a ve spojení s mluveným slovem, které přeložil pan Milan Dvořák. Akce se pořádá k 180. výročí prvního vydání románu Evžen Oněgin a k 60. výročí úmrtí Sergeje Prokofjeva. Je to snesitelně dlouhé a věřím, že i poutavé, takže by nikdo neměl umřít nudou (smích). Už se na to těším a jsem rád, že jsem součástí toho týmu. Máte vlastně pravdu, že je to celkem ojedinělé, přeci jen melodram je žánr, který má svou největší slávu již nejspíš za sebou, ovšem pozor, je to pořad k zakončení 16. ročníku Mezinárodního festivalu koncertního melodramu, a jak už jsem napověděl, tak posledních 16 let je pravidlem, že se vždy na podzim v Praze odehraje melodramů víc.
Četl jste tuto ruskou klasiku? Zaujala vás?
Četl, dokonce jsem se s ní setkal na škole při scénickém čtení, ale teď jsem si to musel znovu připomenout. Je to nádherné dílo, myslím, že jedno z nejlepších, jaké Puškin napsal. A český překlad pana Dvořáka je dokonalý, pokud se nepletu, je někdy z roku 1999, a přesto stále velmi moderní. Ne, že by přelom tisíciletí byl tak vzdálený, ale náš jazyk se vyvíjí překvapivě rychle.
Oněgin hodně chodil do společnosti. Jste vy večírkový typ?
Oněgin chodíval, v poslední době už ho to ale silně nudí a úplně nejradši zůstává od lidí stranou. Tak jako tak, já zde nehraji Oněgina, ale jeho přítele Lenského. Jinak osobně teď mám období, kdy jsem hodně večírkový typ, tím mi připomínáte, že se v tom musím mírnit (smích). Takže když zrovna nevstávám brzy kvůli práci, pak vylézám většinou z postele okolo desáté, a večer ožívám. Jinak obecně a přesněji jsem spíš „večerní“ typ.
Dočetla jsem se, že zpíváte s kapelou PO TEE…
Leda v dokumentech z městského archivu (smích). Kdysi jsem s kapelou krátkou dobu vystupoval, jednalo se o skupinu spolužáků z DAMU, a v rámci školních akcí jsme koncertovali, jednou jsme také měli koncert ve Švandově divadle. Každopádně je náhoda, že se na to ptáte zrovna teď, protože jsme se před týdnem dohodli, že bychom se rádi vrátili. Ale to je zatím v počátečním promýšlení, kdo ví, jak to dopadne. Jinak sním i o tom, krom mnoha jiných věcí, že bych rozjel sólovou pěveckou dráhu. Ano, je to velká ambice (smích).
Takže máte „zálusk“ na Slavíka?
To určitě ne. Navíc si myslím, že ta soutěž je celkem zbytečná. Každoroční tradice volení si stále stejných interpretů. Neříkám, že bych si slavíka nepřevzal rád (smích), ale vůbec na něj nepomýšlím, nemám sebemenší důvod.
A jakému stylu byste se chtěl věnovat?
Jsem žánrově nejednotný, to by mohl být taky problém. Tíhnu k jazzu, klasice, popu, funky, i rocku. Ono se to v mnoha případech skloubit dá, tím, že se věnuji hodně hudebnímu divadlu, tak jsem toho často přímým svědkem. Ale jednotný styl si určit nedokážu.
Text: Michaela Rochovanská
Foto: archiv Tomáše Vaňka
