Hudebník Ondřej Ruml pomalu ale jistě zdárně nakračuje k herecké profesi. Kromě své první role v lyrikálu Kudykam hraje i v inscenaci Merlin: zrození v pražském Švandově divadle. Zajímá se o starověké legendy? Jak se učí verše? A jak bude vypadat jeho album? Odpovědi naleznete v následujícím interview.
Sešli jsme se v kavárně Švandova divadla, ve kterém jste novou tváří. Co vás vedlo k činoherní scéně?
Do tohoto divadla jsem se dostal díky předchozí spolupráci s Dodem Gombárem, který zde pracuje jako umělecký šéf. Spolupracovali jsme spolu již na divadelní hře Michala Horáčka a Petra Hapky Kudykam, kde jsem měl první velkou činoherní roli. Do té doby jsem o tom jen snil.
Baví vás více činohra či muzikál?
To se nedá říct. Jedna z nejdůležitějších věcí je zpracování, a jak lidé pracují, jak jsou ostatní kolem vás naladění. Někteří to berou jen jako další čárku ve svém životopise, někdo dělá na projektu rád. Mám rád stoprocentní nasazení všech, potom už je jedno, jaký žánr to je.
Vystupujete ve hře Merlin: zrození. Jakou roli zde ztvárňujete?
Ztvárňuju tři role. Inscenace je trošku specifická, někteří herci se totiž promítají do více rolí. Není to klasický příběh, jak jsou všichni zvyklí. Něco je sen, něco realita. Jedná se o hodně abstraktní záležitost. Všechny mé role jsou slepé – zpěvák, Sir Segramur a Sir Gareth.
Představení je o středověké legendě. Zajímáte se vy sám o toto období? Zjišťujete si blíže informace, než nastoupíte do inscenace?
Vždy se snažím zjistit si o dané věci co nejvíc. Artušovské legendy jsem samozřejmě trochu znal, ale ne úplně do detailu. Tady jsme se seznámili s podrobnostmi, třeba jaké přesně vztahy v legendě byly.
Inscenaci režíruje Dodo Gombár, se kterým jste se sešel již při lyrikálu Kudykam. Jaká je s ním spolupráce? Dává vám, hercům, volnost?
Umožňuje nám obrovskou volnost. Zaprvé mám pocit, že si vytipovává do rolí herce, kteří mají podobné vlastnosti jako postavy, které ztvárňují. Pak je zajímavé to pozorovat. Zezačátku k tomu nic neříká a nechává nás, ať hrajeme podle svých představ. Když se mu to moc nelíbí, snaží se nás nasměrovat. Já jsem tam měl místo, kde jsem měl zpívat. Měl jsem nějakou představu, ale Dodo chtěl, abych rapoval. Začal jsem tak, jak jsem si to následně představoval. Ale nakonec přišel a dal nám to do rytmu vlaku, do tříčtvrťového taktu, což je docela těžké. Chvilku sice klade překážky, pak se jeho záměr dostane, kam potřeboval. Hodně experimentuje, a to se mi líbí.
Kudykam je zvláštní hrou. Hrajete v ní Martina, který neví, kudykam… už se vám to také někdy stalo, že byste potřeboval někoho, kdo by vás vedl a pomáhal „nalézt cestu“?
Mnohokrát se mi to stalo. Většinou ten Kudykam přijde ve formě člověka, který vás z té slepé cesty vyvede. Nedá se říct, že bych se s ním ztotožňoval. Jsem dál než on, co se týče vnímání světa. Baví mě ho hrát, jelikož je něco, jako jsem byl já ve svých patnácti letech. Nikdy jsem nebyl takový, že bych seděl doma a netoužil po tom změnit svůj osud. Ale ta nejistota jít z Jablonce na školu do Prahy, rozhodnout se o své pěvecké kariéře, to byly věci, díky kterým rozumím těmto lidským problémům, jaké má právě Martin.
Co vás na této roli nejvíce bavilo?
Hraju ji pořád, stále mě baví a opečovávám ji. Snažím se objevovat nové věci, aby to bylo i pro mě zajímavé. Jsem rád, že můžu hrát s takovými esy jako je Csongor Cassai, Vojta Dyk, Pavel Zatloukal, Václav Svoboda nebo třeba Filip Čapka, se kterým se setkávám i zde, ve Švandově divadle. Zkušenost k nezaplacení. Téma je krásné, verše jsou nádherné. Nejvíc mě baví spolupráce s lidmi, je to perfektní.
Jak se vám učily verše?
Moc dobře. Mají rytmus, zvuk vám napoví, jaké slovo bude následovat. Řeknete flaška, napadne vás fraška. Je to podle mě mnohem lepší na zapamatování než normální text. Ale v normálním textu si zase můžete vymýšlet. Zkušení herci jako Marek Holý nebo Honza Maxián říkali: Když ti něco vypadne, tak si nemůžeš nic domyslet, jelikož nahazuješ druhému nějaký verš“.
Představení ale má skončit…
Státní opera změnila vedení, které není tak shovívavé k tomuto tématu. Podle nich se to do tohoto prostředí nehodí. Je jisté, že v červnu bude pár představení v Janáčkově divadle v Brně, jedná se i o Bratislavě. Je to však ve hvězdách.
Jste známý svým nadšením pro jazzovou hudbu. Co vaše album? Je na cestě?
Ano. Vydávám si ho sám, protože jsem nenašel nikoho, kdo by měl pro tento styl pochopení. Mám nějaké vydavatele, ale není to velká firma. Je kolem toho velké běhání. Budu dělat poslední úpravy. Deska se bude jmenovat Proměna. Mapuje to můj hudební vývoj, kde jsem poslouchal country a folk, přes experimentální jazz jsem se dostal až k tradičnímu jazzu a znovu k modernímu jazzu, potom funk a soul. A všechny možné věci. Zní to šíleně, asi jako když pejsek a kočička vařili dort. Drží to ale pohromadě, protože to aranžoval můj kamarád, který všechny ty písničky spojil. Myslím, že to bude pestré. Budu rád, když se to chytne. Uvidíme.
Písně budou české, nebo v angličtině?
České. Všechno to jsou moje vlastní věci, které jsem dělal s kamarády. Honza Bálek mi přinesl téma, já jsem ho rozvinul a otextoval. Mám tam texty od Oskara Petra, Pavly Milcové. Těším se na to, jestli se to chytne, bude to paráda (smích).
Dívala jsem se na vaše webové stránky, kde dostáváte často vzkazy od fanoušků. Jací jsou vůbec vaši příznivci? Už vás „navštívil“ třeba nějaký šílený obdivovatel?
V tomhle nemám problém. Nejsem hvězda typu Sámera Issy nebo takových podobných lidí. Jsem především hudebník a můžu říct, že i trochu herec. Chci, aby za mě mluvila moje práce, a ne jestli mám jeden či dva prsteny, nebo zda mám Ferrari na zahradě… Obklopují mě ti, kteří mají rádi moji muziku, swing a jazz a kteří se nespokojují s mainstreamem, který u nás „jede“ v radiích. To jsou podle mě moji fanoušci.
Takže žádný otravný fanoušek?
Určitě ne. Fanoušek není nikdy otravný. Kdokoli přijde pro podpis, má na to právo. Stejně jako já dřív, když jsem měl své idoly. Tím ale neříkám, že jsem idol. Doufám, že víte jak to myslím… (smích).
Nakonec nám prozraďte, zda něco pro své fanoušky v dohledné době chystáte…
Samozřejmě již zmiňovanou desku. Klip chystám po novém roce. Na jaře určitě bude turné, takže zavítáme ke každému domů, kdo si přečtete tento rozhovor (smích). Ať už ve formě desky, nebo právě na koncertě. Co bych mohl ještě povědět? Mám rád upřímné lidi. Takže když se vám moje vystoupení nebude líbit, klidně odejděte, hlavně tam nestůjte a nemračte se (smích).
Text: Michaela Rochovanská
Foto: Ondrejruml.com
