Objevila se po boku Vojty Kotka ve filmu O život režiséra Milana Šteindlera. Slovenka Dorota Nvotová je nejen herečkou, ale také nezkrotnou rebelkou. Jejímu životu však učarovala hudba a také exotický Nepál.
Film Děvčátko je jedna z vašich nejzajímavějších rolí, která získala řadu ocenění. Co máte spolu společného a jak se vám role hrála?
Byla mi dost podobná, právě tou svojí divnou melancholií a poetikou. Také náhledem na svět a vypořádáním se s ním. Tato role se mi hrála velmi dobře.
Nemáte prý zrovna v oblibě postelové scény. Takovou nějakou jste prožívala s Vojtou Kotkem ve filmu O život. Jak jste se s tím poprali?
V tomto filmu jsem si zahrála svoji nejlepší roli. Kéž by mi jich život přinesl víc. Konečně jsem si zahrála něco, co nejsem. Žádná intelektuálka či problémové dospívání. Myslím si, že jsme se s tou scénou poprali dobře. Milan (Šteindler – pozn. red.) chtěl, aby to bylo ,,hustý“ a to se povedlo. Jedna věc je se stydět a druhá poslouchat režiséra (smích). Většinou to chcete mít rychle za sebou, proto se chováte disciplinovaně. Ovšem pohled na Vojtu Kotka v zaříznutých pánských tangách byl celkem vtipný.
Už ve třinácti letech jste maminku šokovala barevnými vlasy. Byla jste také zlobivou žačkou. Jak tedy vzpomínáte na školní léta?
Prý jsem byla hodně zlobivá, ale já jsem ten dojem neměla. Cítila jsem se osamělá, ukřivděná a melancholická. Ve škole jsem sedávala sama vzadu a většinou jsem si četla knihy. Po vyučování jsem šla ale řádit s kapelou.
Dočetla jsem se, že vám učaroval Nepál. Co vás na této zemi nejvíce uchvátilo?
Uchvátila mě především obyčejnost lidí a intenzita skutečného života. Čistota lidských duší a kvalita morální hodnot. Nelze to nějak přesně definovat.
Jak se vám tam žije?
Žije se mi tady hezky, jinak bych tu nebyla. Mám tu svoji cestovní kancelář a provádím Čechy a Slováky po horách. Najímám tzv. šerpy a organizuji výpravy. Pomáhám také v dětském domově v Kathmandu a finančně na něj přispívám.
Dětem v Nepálu se hodně věnujete. Jak s nimi trávíte čas? Nepřemýšlela jste, že časem nějaké adoptujete?
Určitě jednou ano, ale nejprve se pokusím o vlastní. S dětmi si hrajeme, pomáhám jim s úkoly, zpíváme si, kreslíme a chodíme na procházky. Snažíme se dělat vše, co dělají děti u nás.
V takových zemích jistě hrozí strach o zdraví. Neměla jste někdy obavy z nějaké nemoci? Kdo vám v té chvíli pomohl?
Ležela jsem s tyfusem v místní nemocnici, kde mi pomáhali zdejší lékaři. Pečoval o mě i tehdejší přítel Jonny a můj nepálský bratr Kumar. Všichni se o mě vzorně starali.
Potkalo vás ještě něco podobného?
Kromě salmonelózy a mnoha průjmových onemocnění jsem dostala žihadlo od té největší vosy na světě a také různá jiná bodnutí hmyzem. Našla jsem v posteli škorpióna a také mě honil nosorožec. Po stěnách domu v Nepálu mi chodili pavouci a ze záchodu mi vyběhl extremně veliký potkan.
Co na to říkala maminka, když jste se uzdravila? To už vás asi nechtěla nikam pustit?
Nechtěla a dodnes mi to zakazuje. Myslela jsem, že pomůže, když se za mnou do Nepálu přijede podívat. To se však nepodařilo, protože mateřský strach se nedá oklamat výhledem na hory.
Mimo herectví se také věnujete hudbě. Co je v muzice vaší největší inspirací?
Nevím. Prostě ráda skládám písničky. Jsem holka od klavíru, a tak to už zůstane. Ať jsem v Nepálu nebo tady. Mám ráda ten prostor, kde se můžu odlišit. Sednout za piáno a být sama sebou.
V klipu k písni Havran jste ve spáru nebezpečných drog. Jaká je vaše největší závislost?
Nemám žádnou, opravdu. Měla jsem v životě jen jednu závislost a to byly cigarety. Těch jsem se však zbavila.
Text: Michaela Wenigerová
Foto zdroj: Super.cz, Tyden.cz
