V české hudební branži byste ztěžka hledali známější a úspěšnější dámu, která pořád tak tvrdě pracuje. Jednadvacetinásobná slavice Lucie Bílá má své divadlo, kde tráví celé dny, stále hraje koncerty, pomáhá potřebným. Zpěvačka nám v rozhovoru prozradila, co ji zaručeně dojme i jak vnímá dlouholetou spolupráci s metalovou kapelou Arakain.
Lucie, potkáváme se ve vašem divadle. Kolik hodin denně tu trávíte?
Většinou přicházím první a poslední odcházím, ale to jen proto, že je mi v divadle dobře, ráda mám o všem přehled a nechci nic kolem provozu podcenit. Provozovat své divadlo není jen radost, ale i velká zodpovědnost. Chvála bohu mám kolem sebe lidi, na které se mohu spolehnout a tak už hodně věcí funguje beze mě, a já se mohu věnovat i jiným věcem. Mám skvělý realizační tým v čele s mým bratrem, který se tak rychle zorientoval v roli, kterou jsem mu naložila na bedra, že se z něj za krátkou dobu stal kápo celé naší divadelní rodiny. Radost mi dělá i to, že se v divadle našel i můj syn Filip.
Tlačíte syna do hraní?
Na jevišti se už ukázal v době, kdy se v divadle hrálo Černé divadlo. S ním souvisely workshopy, které měl na starost, práci s diváky si tedy zkusil. Teď má ale na starost techniku okolo našich činoher a muzikálů. K ničemu ho netlačím, ale říkal, že by si rád zkusil všechno… To znamená od prodeje v obchůdku s kávou nebo šperky až po jeviště a práci kolem produkce a marketingu. Jednou bude divadlo jeho, tak se mu bude přehled o všem, co s ním souvisí, hodit
Dá se říct, že je pro vás už divadlo víc než hudba?
Tak se to nedá říct. Patří ke mně oboje. Roli zpěvačky už mám vyzkoušenou, ale role producenta a provozovatele něčeho tak velkého, jako je divadlo, je něco, co mě teď naplňuje nejvíc. Je to riskantní, vzrušující a odměny ve vyprodaných představení, nadšených diváků i kolegů herců a mého realizačního týmu jsou obrovské. Není to jen tak, mít na starost svoje divadlo, a ví to jen ten, kdo si to zkusil.
Co vás žene k tomu zkoušet nové věci?
Ráda se učím, objevuju, zkouším nové cesty… Navíc se ukázalo, že stát v životě jen na jedné noze se vážně nevyplácí. Aby člověk v téhle době přežil, musí mít těch nohou víc. Já mám to štěstí, že mě všechny moje cesty baví. Vše kolem divadla, kulturního domu, restaurace, kolem své značky kávy i obchůdku se šperky, za které kupuji invalidní vozíky, a vše kolem charitativní činnosti. Už si neumím přestavit, že bych něco z toho nedělala, všechno tohle ke mně taky patří. Ráda se směju, ráda brečím, ráda zpívám, ráda navlíkám. A vážně miluju dobrý kafe! (smích)
Přijde mi, že se smějete pořád. Jak to děláte?
No, taky nejsem pořád tak rozchechtaná. Možná, že mi ten pláč tak nesluší, nebo když pláču, tak se schovávám, ale taky to umím. Teď jsem teda neměla pár let důvod. Jako někdy u televize, u pohádky jo, někdy mě něco dojme.
Například?
Co mě neskutečné dojímá, to jsou pořady jako Jak se staví sen, to mě vždycky dostane, když to předají té rodině a oni jsou šťastný. To pláču s nimi, ale jinak se ráda směju a jsem šťastná za tohle místo a prostor, kde se můžu obklopovat kamarády, kde je mi dobře, kde je moje rodina, a to tady ve svém divadle. Mít místo, kde můžete svobodně rozhodovat o to s kým, co a kdy, je nejvíc. Jsem tu šťastná, to by bylo, abych se nesmála!
Zmínila jste Jak se staví sen. Jsou nějaké další pořady, na které se ráda díváte?
Moc ráda se dívám na Jessicu Fletcherovou, uklidňuje mě to. Vždy mám pocit, že se na to koukám se svojí maminkou, ona sedí vedle mě na sedačce, já navlíkám korálky a ona plete. To mně dělá dobře. Ale když byl třeba partner v nemocnici, tak jsme se přes Skype dívali spolu na Harryho Pottera. Jinak mám ráda naše klasiky, české pohádky a filmy, milujeme třeba Případy prvního oddělení.
Jakého máte nejradši herce?
Ondřej Vetchý, to je náš rodinný hrdina. Toho úplně milujeme!
Chtěla byste si ještě někdy zahrát v pohádce?
Kdyby se rozhodl Zdeněk Troška ještě něco hezkého natočit, tak s ním do toho půjdu. On miluje Českou zemi, a je to jeden z mála, kdo opravdu umí nádherně kamerou zachytit českou krajinu a přírodu. Zahrát si v pohádce, to je za odměnu, ale jinak se mi film jako takový do diáře nevejde, na některé věci není čas.
Opravdu tak nestíháte?
Když se mě někdo zeptá, jaké mám plány, třeba něco v zahraničí, tak si říkám, že takovou otázku může položit jen někdo, kdo nezná můj diář. Jsem šťastná, když se mi za rok podaří najít ve svém nabitém programu alespoň pár večerů pro své milované Slovensko… Člověk nemůže mít všechno, i když pro mě Česko – Slovensko všechno je. To je celý můj svět, po ničem jiném jsem nikdy netoužila.
Když jsme u toho zpívání. Kluby, nebo festivaly?
Naši O₂ arenu jsem vyprodala už několikrát, a přesto že to bylo velké a krásné, já jsem pro to komornější. Potřebuji vidět lidem do očí, potřebuji mít každého diváka blízko.
Vystupujete i s kapelou Arakain. Dočkáme se někdy společné desky?
Arakain se mnou jde celou mou kariéru, nějakým způsobem k sobě patříme, ale jdeme si svou cestou. Mám s nimi pravidelně koncerty, na jejich CD jsem si už zazpívala, ale společná deska nás nikdy nenapadla. Ale možná bychom to někdy mohli udělat, třeba až s nima budu čtyřicet let. (smích)
Zřejmě jste si hodně přirostli k srdci…
Arakain jsou kámoši napořád. A úplně nejvíc je Honza Toužimský, je to jejich zpěvák, který když zakřičí, tak se kolem vše třese, ale když se mnou jezdí vánoční turné, stává se z něj něžný beránek. Přijal mé pozváni i letos, a já se na to moc těším. Dá se říct, že on mě bere do rámusu a já jeho do ticha.
Brzy bude ve vašem divadle premiéra nové hry Srdeční záležitost. Těšíte se?
Těším se moc! Máme za sebou dvouměsíční zkoušení, a už teď vím, že se mají na co těšit i diváci. Laskavý, krásný příběh jedné rodiny, téma lásky a vztahu po 30 letech… Představení je plné krásných písniček, ta nejlepší má dokonce i několik cen Grammy. Těším se na premiéru, ale i na všechny další reprízy a hlavně na reakce našich diváků. Mé přání je, aby se lidé v mém divadle cítili jako doma, a aby se do něj rádi vraceli.
Foto: Instagram, Jan Nožička
