Do kin momentálně putuje film Nabarvené ptáče, který vypráví o malém chlapci, jenž během druhé světové války sám putuje po polském a ukrajinském venkově. Rozhodli jsme se tak vyzpovídat jeho režiséra Václava Marhoula. Proč pro svůj snímek zvolil černobílý formát a z jakého důvodu do něj obsadil mezinárodní herce?
U nás jsou nejsledovanější hlavně jednoduché komedie. Co drží nad vodou člověka, který se navzdory tomu rozhodl v Čechách pro kvalitu a velkou investici?
Prvotně potřeba tu kvalitu zpracovat, ideálně povýšit. Doufám, že na ten film půjde divák, který si k němu najde cestu právě proto, že se nejedná o komedii.
Proč si myslíte, že právě černobílý formát dodá vašemu filmu pravdivost?
Protože právě barva by mu ho vzala. Myslím, že stejné dilema řešil asi i Steven Spielberg, když připravoval Schindlerův seznam. Zkuste si ho představit v barvě. To by jednoduše nefungovalo. Vzalo by to opravdovost příběhu v době, ve které se odehrává.
Svět přeci není černobílý, v žádné době nebyl.
To sice není, ale o tom to není. Navíc málokdo ví, že co se týká černobílé barvy, škála odstínů je mnohem obsáhlejší než klasická barevná paleta.
Proč jste si vybral mezinárodní obsazení? Myslíte, že je v Čechách málo dobrých herců?
Nabarvené ptáče je světový bestseller a díky tomu jsem mohl rozšířit své obzory. Herce si vybírám hlavně typově a samozřejmě podle hereckých kvalit. České herce pak hodně v divadle. Kupříkladu Michaelu Doležalovou, která mi hraje mlynářku, jsem viděl v představení Naši Furianti v Divadle v Dlouhé. Zdeňka Pechu jsem zase viděl ve Vosto5.
Co se týká speciálních požadavků zahraničních herců, prozradíte něco bizarního?
Nejmenovaná herecká hvězda si vyžádala mít každý den k dispozici bio borůvky.
Podařilo se vám od malého Péťi neboli hlavní dětské postavy udržet odstup? Jeho temperament přece jen vyžaduje autoritu.
Podařilo. Po celou dobu natáčení mně musel vykat. Je bezvadný, ale jinak by to s ním nešlo.
Máte dost trpělivosti?
Troufnu si říct, že trpělivosti mám hodně.
Jaký byl nejkrizovější moment celého natáčení?
Měl jsem točit jeden záběr, který jsem si vysnil už při psaní scénáře. A já ho mohl natočit jen s jedním člověkem, který jako jediný přistoupil na to, co po něm chci. Bohužel těsně předtím mi ho někdo jiný naprosto zákeřným způsobem záměrně rozložil a ublížil mu psychicky až tak, že jsme museli volat zdravotníky. A to navzdory tomu, že trpělivosti mám opravdu dost, dostal jsem se do stavu úplné zuřivosti, do které mě přivedla ta až tak zjevná zlá vůle, to zlo v tom člověku, ta snaha ublížit jinému a mně zároveň doslova sabotovat celou scénu. Naštěstí to dobře dopadlo a záběr se nakonec natočit povedlo.
Umíte se omluvit?
Omluvím se vždy, když vím, když cítím, že jsem se mýlil.
Než jste dospěl do poslední, sedmnácté verze scénáře pracovalo na něm osm dramaturgů. Jak je možné tohle zvládnout? Přece jen dát dohromady osm hlav pro jeden scénář musí působit značné komplikace.
Těch opravdových dramaturgů bylo vlastně pět a mezi sebou vůbec nekomunikovali. Konzultace probíhaly pouze se mnou.
Co vás čeká po premiéře?
Další premiéry, diskuse, účast na dalších festivalech. Doufejme, že se film bude i dobře prodávat. Je to práce na další rok dopředu. Slavnostní premiérou to zdaleka nekončí.
Je nějaký prvek, kterého jste se musel proti své vůli vzdát, abyste vyhověl určitým kritériím a požadavkům?
Jediným, kdo filmu omezuje kritéria a požadavky, bývá producent. Vzhledem k tomu že producentem Nabarveného ptáčete je Václav Marhoul, tak režisér Václav Marhoul se ničeho proti své vůli vzdávat nemusel.
Text: Anna Jiřina Daňhelová
Foto: Jan Saudek
