Ne nadarmo se jí přezdívá česká Beyoncé. Rozhýřila stojaté vody rybníčku na poli černé muziky u nás, stopy po účinkování v New Golden Kids tak jsou téměř pryč. Zpěvačka Leona Gyöngyösi, která vyprodala Betlémskou kapli, nám dovolila nahlédnout pod pokličku showbyznysu a prozradila, jak se dostala ke gospelu.
Leono, máte neobvyklé příjmení. Zjišťovala jste jeho „původ“?
Ano, pátrala jsem po tom a jeho význam jsem se dozvěděla díky kamarádce. Byla v Maďarsku a poslala mi fotku, na které bylo vyfocené město Gyöngyösi. Na základě toho jsem se začala ještě víc zajímat. Zjistila jsem, že přímo v tom městě žil jakýsi hrabě, takže někdy z předávných předků máme šlechtickou krev. Chystala jsem se tam i jet. Zatím jsem se k tomu nedokopala, ale mám to v plánu. Asi by bylo vtipné, kdybych tam přijela a ukázala občanku, na které by viděli moje jméno (smích).
Lidé mají problém i s vyslovením mého příjmení, určitě na tom budete podobně.
Mám to stejně. Navíc oficiálně jsem Leona Gyöngyösi Niessner, protože jsem se vdala. A přestože jsem se rozvedla, příjmení bývalého manžela jsem si nechala kvůli synovi. Ale v hudební branži se celým jménem neprezentuji.
Pocházíte z umělecké rodiny?
Nikdo z rodičů nezpíval, ani na nic nehrál. Mamka pracuje jako vlasová stylistka a táta dělá také úplně mimo umělecký obor. Zpívá i ségra, ale po kom jsme to zdědily, netušíme. Já jsem prý už od mala byla taková uječená, upištěná…
Odkdy se vůbec věnujete zpěvu?
Od sedmé třídy na základní škole, jako hodně malou mě spíš zajímal tanec. Při hodině hudební výchovy paní učitelka slyšela vzadu nějaký hlásek, tak mě vytáhla před tabuli a musela jsem zpívat. Pak jsem začala účinkovat ve sboru, sólově a jezdila jsem po různých soutěžích, které jsem všechny vyhrála.
Zpěv jste vystudovala na konzervatoři…
Já jsem ji nedostudovala. Vyhodili mě stejně jako téměř všechny z ročníku. Chodila jsem do třídy se zpěváky Péťou Kutheilem a Ondrou Rumlem, byli jsme nerozlučná trojka. Ondra jediný absolvoval, nás s Petrem po prvním ročníku vyhodili. Nedocházeli jsme na hodiny. Měli jsme totiž představu, že škola by měla žáka podporovat v tom, co dělá. Bylo to naopak. Když jsme měli pěvecké vystoupení, hnali nás za to, že chybíme na hodině hudební nauky. Ve třídě nás bylo dvacet a zbylo jich tam šest.
Nevadí vám, že tím pádem nemáte hudební vzdělání?
Vůbec ne. Začala jsem chodit na individuální hodiny zpěvu a na klavír. Zjistila jsem, že tu školu nepotřebuju, jen by mě rozvinuli, co se týká hudební výchovy a dějin hudby.
A co maturita?
Dodělala jsem si ji na střední škole zaměřené na zahradní architekturu. Vždy mě to lákalo, přesto jsem se nikdy vystudovanému oboru nevěnovala. Nadále jsem zůstala u zpěvu, účinkovala v muzikálu Romeo a Julie v hlavní ženské roli. Zanedlouho nastaly problémy, kvůli nimž jsem se showbyznysu stranila. Loni jsem se vrátila s vlastní muzikou, mám dokonce i dvě nabídky na velké muzikálové role, tak je zvažuji. Tu jednu nejspíš přijmu, jedná se o titul blízký tomu, co dělám.
S profesionálním vystupováním jste začala dost mladá, nemám pravdu?
Spadla jsem do toho jako malá holka. V devíti letech jsem s Terezou Pergnerovou moderovala dva nebo tři díly pořadu Eso. Bylo to skvělé, ona byla v té době vzor snad pro všechny. Mezi dvanáctým a třináctým rokem jsem po Lucce Vondráčkové převzala moderování dětského pořadu Marmeláda. No, a na to už přišel projekt New Golden Kids, to mi bylo tak patnáct let.
Jak vzpomínáte na éru New Golden Kids?
Moc hezky. Dost věcí mi účinkování v kapele vzalo, ale zároveň i dalo. Získala jsem zkušenosti, známé i zážitky. Ty dva roky, co kapela fungovala, byly super. Kdo to nezažije, asi nepochopí. Ze dne na den jdete po ulici, lidi vás poznávají, chtějí se s vámi vyfotit, rozhovory… to bylo moc fajn! Hlavně tenkrát nebyly žádné soutěže typu SuperStar, do kterých bych se nikdy nepřihlásila. A teď už bych nenastoupila ani do podobného projektu, přesto jsem za tu zkušenost ráda.
Proč se kapela vůbec rozpadla?
Naše zastupující agentura už byla špatná, producent finančně přestal fungovat. Dokonce nastala obměna dvou členek, Magda s Barčou skončily a ke mně dali dvě nové holky. To už nefungovalo vůbec a trhla jsem se i já. Do podobného projektu už bych nechtěla. Byly jsme vyloženě loutky, které někdo tahal za provázky. Diktovali nám, co musíme zpívat, i to, jak se musíme oblékat.
Kromě toho jste se objevovala v každém druhém bulvárním plátku. Jak jste to v tak mladém věku vnímala?
Bylo to zvláštní, spadla jsem do toho a nevěděla, co od toho čekat. Musím říct, že v těch sedmnácti letech jsem byla strašně namyšlený fracek, zároveň i „střeštiprdlo“ a dost vyjukaná. Domů nám kolikrát volali úchylové a já jsem se pomalu i bála vyjít ven. Když si o sobě přečtete věci typu, že berete drogy nebo tančíte u tyče, které nejsou pravdivé, je to dost nepříjemné. Dlouho mi trvalo pochopit, že novináři si vymýšlejí, aby to bylo bulvární a čtený. Teď alespoň vím, jak to chodí, ale tenkrát to pro mě jako puberťačku bylo docela zlý.
Jak na to reagovalo vaše okolí?
Byly dvě skupinky lidí. První, co mě znali a věděli, jaká jsem, a druhá, co mě odsoudila na základě těch smýšlených článků. Mezi tu spadala i moje profesorka na klavír. Koupila si časopis, ve kterém vyšel článek, že jsem byla někde na večírku. Naštvalo ji to, protože jsem nebyla ve škole. Pravdou bylo, že jsem nemocná s horečkami ležela doma v posteli, jenže ona nevěřila mně, ale tomu článku. No, hlavně, že rodiče to nesli v pohodě. Když jsem z toho byla na dně, byli mi oporou.
A ty výmysly byla pouze práce bulvárních novinářů nebo také vaší agentury?
Nejspíš to byla i práce agentury, ale větší podíl na tom měli novináři. Tenkrát byla aférka kolem fotbalisty Tomáše Rosického, se kterým jsem se viděla jednou v životě. Nikdy mezi námi nic nebylo. Bulvár z toho udělal velkou kauzu, že jsme milenci a pomalu se budeme brát. Prostě nesmysly! Toho se chytali další novináři a už se to samo nabalovalo.
Zarazilo vás i něco jiného na světě showbyznysu?
Nekalé praktiky. Po skončení projektu New Golden Kids jsem dostala spoustu nabídek na sólové CDčko. Jenže vždy to byla iniciativa lidí, kteří po mně chtěli víc než jen práci, tedy sex. Určitě to tak chodí i v běžném životě, v showbyznysu je to ještě horší. Slýchávala jsem, že když s dotyčným nebudu spolupracovat, tak si bez něj ani neškrtnu, nikdo mi nevydá album a nebude se o mně vědět. Podobných nabídek jsem dostala víc než dost, včetně focení do Playboye. Nikdy bych k tomu nepřistoupila! Jen jsem si tím uvědomila, že v tom prostředí být nechci. Přestala jsem zpívat, zablokovala jsem se. Trvalo mi to hodně dlouho.
Jak jste na takovou nabídku reagovala?
Byla jsem úplně v šoku. U jednoho pána, to je dva roky zpátky, jsem dokonce zareagovala tak, že jsem mu chrstla vodu do obličeje. Byl to dost vlivný člověk ve světě hudebního průmyslu. Narovinu mi řekl, že bez něj nic nedokážu. A já na to: „Sama nic nedokážu? Tak to si povíme!“ Teď pracuji se svými lidmi, hlavně s rodinou. Sami si to financujeme, máme i sponzory. Je to sice pomalejší, ale jde to. Jsem moc ráda, že dotyčnému člověku „sklaplo“. Poté, co jsem vyprodala Betlémskou kapli, mi od něj přišla SMS „Gratuluju“. V tu chvíli jsem byla pyšná, že jsem k sobě nikoho takového nepotřebovala, a nepodlehla tomu, abych pro kariéru roztáhla nohy. Je spousta zpěvaček, které tohle pro zviditelnění udělaly. Já si raději počkala deset let.
To je poměrně dlouhá doba, co jste během ní stačila stihnout?
Hned po účinkování v kapele jsem si chtěla hlavně užívat života. Byla jsem hrozně mladá, ráda jsem se bavila, byla s kamarády. Novináři a zpívání mě vůbec nezajímalo. Prostě puberťák (smích). Pak jsem se zamilovala, vdala, porodila syna, rozvedla, znova jsem se zamilovala. Když teď vidím kamarádky v mém věku, jak lítají po diskotékách, jsem ráda, že už to mám za sebou a můžu se věnovat rodině.
Čím jste se živila?
Věnovala jsem se produkci společenských akcí a reklam pro agentury, pořádala jsem firemní večírky, golfové turnaje. Bylo to úplně něco jiného a já si po čase uvědomila, že mi celou tu dobu něco chybí. Byl to zpěv. Předtím jsem si to nedokázala přiznat. Chtěla jsem zpívat to, co mě baví, tedy soul, jazz, blues, gospel. V černé muzice, která obsahuje duchovní texty, jsem se našla. Začala jsem na tom pracovat, trvalo to asi rok, než jsme to pustili ven. Přípravy vyvrcholily v koncert v Betlémské kapli. A kromě narození mého syna to byl nejhezčí zážitek v životě.
Kdo přišel s nápadem koncertu zrovna v Betlémské kapli?
Moje maminka. Říkala, že se musím vrátit s něčím hezkým a emotivním. Šla se tam zeptat a jediný volný termín byl 13. prosince od sedmi večer. Ideální! Začali jsme to připravovat, spojila jsem se s úžasnými hudebníky z Hradce Králové. Toho návratu jsem se jako „no name“ zpěvačka docela bála. Že jsem vystupovala před deseti lety, už skoro nikdo neví. Říkala jsem si, že tam na mě nikdo nepřijde. Ale ono se to opravdu vyprodalo, bylo to úžasné!
Na akci vystoupila i vaše sestra…
Petra byla jedním z hostů. Ač je rockerka, na koncertě zpívala známou gospelovou skladbu Hallelujah. Dala to fantasticky! Když dozpívala, byla dojatá a rozbrečela se na podiu. Bylo vidět, jak brečí i lidé v hledišti, dojalo je to. Přiběhla jsem za ní, objala jí a začala jsem plakat také.
Neplánujete v budoucnu společný projekt?
Budeme točit duet, bude to taková lyrický skladba. Říká se, že protiklady se přitahují, a to u nás rozhodně platí. Ségra je totiž úplný opak mě. Zpívá rock, já gospel. A teď se potkáme v té jedné písničce. Určitě to bude fajn!
Nebojíte se, jak tento styl posluchači přijmou?
To ne. Je tady díra na trhu, kromě Zuzany Stirské a sborů to tady nedělá nikdo. A zatím mám samé pozitivní ohlasy. Lidi překvapuje, že tak mladá zpívám gospel. Je to neobvyklé. Tento žánr by měl zpívat člověk, který si v životě něčím projde. Gospely jsou hodně emotivní a zároveň i veselé, což potvrzuje píseň O Happy Day, kterou zná snad každý.
Takže jste se ke gospelu dostala přes smutek?
Od mala jsem milovala R’n’B a černou muziku. Měla jsem v oblibě zpěvačky jako Whitney Houston a Beyoncé. Poslouchala jsem to pořád. Ale New Golden Kids byla první šance dostat se ke zpěvu, takže jsem začínala něčím jiným. Nemohla jsem si říct, co chci zpívat já, abych to cítila srdcem. Ta hudba mě provází celý život, ale v sobě jsem to probudila až v době, kdy jsem si prošla manželskou krizí, nemocí a úmrtím nejlepšího kamaráda. Potřebovala jsem to vyzpívat, tak jsem začala dělat gospely a snažila se do toho dát, co se mi stalo. A o tom dělám své autorské texty, které jsou v angličtině. V češtině gospely totiž tolik nevyzní.
Ale gospel je přeci sborový!
No, většina si vybaví třeba třicetičlenný sbor. Já jsem to pojala tak, že jsem sólistka, mám za sebou deset hudebníků a tři až šest vokalistek. Je to úplně o něčem jiném a ty písně zní dost jinak. Myslím, že jsem pro posluchače originál v tom, že přináším něco nového, což je vždy zajímavé.
To rozhodně ano, ale taková rádia si potrpí především na mainstream.
To je pravda. Ale je i spousta rádii, která si na to nepotrpí. Každopádně, nezůstávám jen u gospelů. Dělám i s několika uznávanými hudebními DJ na taneční muzice, kde jim točím vokály k autorským věcem. Zkouším i nové příležitosti, nedávám si žádné mantinely.
Jaký názor vůbec máte na českou hudební scénu?
Je strašně těžké říct nějaký názor, ale vezmu to globálně. Je obtížné s něčím tady prorazit, navíc s černou muzikou, ať už je to gospel, RnB či cokoliv tomu podobné… v Čechách vždy pofrčí Helenka Vondráčková a Karel Gott. Je tu strašně málo příležitostí, jak se ukázat a projevit, protože rádia vás nebudou hrát, v televizi bude také těžké se prosadit, protože si jedou tu „starou školu“. Řekla bych, že třeba Slovensko je oproti nám v tomto hudebním stylu o dost vpředu. Naše hudební scéna by se měla hodně oživit a dát příležitost novým, úžasným talentům, kterých je u nás opravdu spousty s téměř dokonalými hlasy. Jenže je to vše i o financích a známostech.
Přezdívá se vám česká Beyoncé. Co na to říkáte?
Uf, co na to říct (smích)? Nikdy bych o sobě nic takového neřekla, protože každý z nás je něčím originál, ale je pravda, že spousty lidí mi dalo jakési přirovnání. Přesto se tak opravdu necítím a neprezentuji. Je to jen názor, a jak se říká „100 lidí, 100 různých názorů“.
S populární zpěvačkou máte společné to, že zpíváte v angličtině. Netoužila jste prorazit v zahraničí?
To víte, že toužila! Jak jsem již zmínila, nedávám si žádné mantinely… Několik nabídek ze zahraničí jsem i dostala, dokonce až z New Yorku. Chystám se tam na gospelový festival, kde mám možnost si zazpívat. Už teď se na to těším jak malá holka. Nicméně zpívám i česky, ale co si budeme povídat… v anglickém jazyce se vždy zpívá lépe, a proto docházím na hodiny angličtiny. Je totiž důležité vědět, o čem člověk zpívá. Musí to jít z vás.
Co ještě v blízké době chystáte nového?
Chystám taneční skladby s několika DJ, pak křest mého CD Gospel Night. Čeká mě opět velký, tentokrát dvoj koncert v Zrcadlové kapli, a spousty dalších vystoupení nejen u nás, ale také na Moravě a Slovensku. Dostala jsem nabídku do jednoho muzikálu, mně velmi blízkého. Nesmím zapomenout zmínit skládání autorských skladeb a hostování ve sborech na jejich vystoupeních. A také připravujeme s mým trenérem Vláďou jeden fitness projekt. Mám toho v hlavě hodně, nenudím se (smích).
Tak dokonce i fitness projekt?
Miluju fitness! Když tam jsem, na dvě hodiny vypnu od reality. Spojila jsem se s úžasným trenérem a ve fitku jsem šestkrát týdně. Je to docela záhul, ale už jsem si na to zvykla natolik, že když náhodou nejdu, je něco špatně. Chodím buď brzy ráno, nebo pozdě večer, protože mám syna, o kterého se starám. Musím to nějak skloubit. Výborně si u toho odpočinu.
A nějaký opravdu odpočinek?
Nejlíp se zrelaxuju tak, že se doma zachumlám do peřiny, jím brambůrky, popíjím colu a dívám se na film. Mezi moje nejoblíbenější snímky patří Zápisník jedné lásky, Statečné srdce a Dream girls. Mohla bych se na ně dívat pořád, znám je slovo od slova.
Text: Michaela Rochovanská
Foto: archiv Leony Gyöngyösi
