Nejen divadelní fajnšmekři a věrní diváci Divadla na Vinohradech se dočkali zpracování hry Amadeus. Pod jejím nastudováním se podepsal režisér Martin Čičvák, který zřejmě vsadil především na bravurní výkony hlavních představitelů.
Na příběh Mozartův lákalo vinohradské divadlo již před pár lety, kdy měl být titul o geniálním hudebním skladateli inscenován v muzikálové podobě. Režírovat jej měl ostřílený a uznávaný „profík“ ve svém oboru – Vladimír Morávek. Ten se na tamější scéně osvědčil již nastudováním divácky úspěšného muzikálu Cyrano!! Cyrano!! Cyrano!! Přípravy Amadea se dostaly až do fáze perného zkoušení na titulní roli, pro kterou byl vybrán herec Martin Kraus. Jenže! Chystanému titulu nehrála do karet personální změna ve vedení divadla. S odchodem tehdejšího ředitele Jindřicha Gregoriniho, který předal „vládu“ Tomáši Töpferovi, skončil i muzikálový Amadeus samotný. Zasteskli si jak tvůrci, tak natěšení diváci.
Potěšující zprávou bylo, že titul bude zdobit zdejší repertoár, ale až za nějakou dobu. Töpfer měl a stále má za cíl vytvářet velké divadlo, což zjevně neznamená uvádět muzikálová představení. Jak jinak si vyložit derniéry dvou zde uváděných muzikálových inscenací Cyrano!! a Jak udělat kariéru snadno a rychle, přestože se u publika setkávaly s velkým ohlasem? Amadea se tedy rozhodl uvést v činoherní podobě, v jiné režii a s jiným obsazením. Martin Kraus, který se na svou velkou příležitost tolik těšil a již pilně cvičil na klavír, byl vyměněn za jiného představitele. Trošku rýpavě podotkneme, že na zdejších prknech Kraus přebíral v témže období zrcátko TýTý coby objev roku, což jistě potvrzuje jeho herecký talent. Paradox.
O to víc u mě budilo nové zpracování zvědavost. Jak tedy vypadá ten Amadeus, který měl z Vinohrad udělat to velké divadlo? Jako první to mohli posoudit premiéroví diváci 7. listopadu 2014. Já jsem se rozhodla představení navštívit až teď, nicméně s opravdu velkou zvědavostí, jak ten počin, svěřený do rukou režiséra Martina Čičváka, bude zpracován. Jako první mě zaujala vypracovaná scéna, se kterou si její autor Tom Ciller vyhrál opravdu náležitě.
Výkony hrají prim
Předtím, než začalo samotné představení, vystoupili herci, aby již nalákali diváky do sálu. Už to však vypadalo podivně a spolu s hrstkou peprnějších výrazů jsem najednou znejistila, zda se opravdu nacházím v hledišti Divadla na Vinohradech. Představení se rozběhlo a po uplynutí půl hodiny se v představení nestalo nic zajímavého. Utahané představení, které sice nabízí oku lahodící scénu, mě dokázalo přimět k pozornosti pouze skvostným výkonem Jiřího Dvořáka v roli Salieriho. Tomu zde dal režisér takový prostor (kromě toho, že je skladatelem, plní i úlohu průvodce děje), že by se představení možná mohlo místo Amadeus jmenovat Salieri. A to bez nadsázky!
Volba obsadit do titulní role Ondřeje Brouska se ukázala jako trefa do černého. Ačkoli mě v jiných rolích, které na zdejší scéně ztvárňuje, příliš nezaujal, jako Amadeus je opravdu výborný. Velké plus má jistě v tom, že famózně ovládá hru na klavír, což je pro účinkování v tomto titulu více než výhodné. Diváci si tak můžou vychutnat Mozartovy árie v přímém přenosu, a scény, při nichž zasedne za hudební nástroj, se konečně promění v příjemné.
Nicméně jsou to pouze výkony hlavních představitelů (a jsou natolik dobré, že díky nim ostatní postavy zůstávají v pozadí) a zdařilá scéna, které si diváka dokážou získat. Příliš jsem nepochopila, proč jsou postavy, byť se nachází na jevišti, zároveň zbytečně předváděny jakýmisi loutkami. Možná proto, aby byli obsazeni i jiní herci souboru? Nevím. Každopádně to působí dost komickým a laciným dojmem.
Víc dramaturgických škrtů
Dramaturgie se mohla na inscenaci víc podepsat. Kromě výrazného krácení první poloviny představení, která by ušetřila diváka některých nudných a zdlouhavých momentů, by nebylo na škodu ubrat na tom nespočtu sprostých slov. Nic proti takovým výrazům, které slýcháváme kolem sebe dnes a denně, nicméně v divadelní produkci by se měla používat v moderních inscenacích, v Mozartovi určitě ne. Tvůrci zřejmě vycházeli z toho, že stačí v představení říct jedno sprosté slovo a z hlediště se rázem začnou ozývat salvy smíchu. Tento podlézavý humor však příliš nevyšel. Za všechny jmenujme scénu, ve které Ivana Uhlířovácoby Mozartova žena opakovaně mluví o své „prcině“. Vypadá to dost prvoplánově a ve výsledku i celkem trapně.
Co si zaslouží obdiv, jsou dvě originálně pojaté scény ve druhé polovině představení. Především pak ta, kdy se jevištní podlaha zvedá nahoru, až se dostane kolmo k jevišti, a to se samotným Amadeem, jenž zrovna hraje na klavír. Dodnes je mi záhadou, jak je to možné a jak se tam vůbec dokáže Mozartův představitel udržet. A doslova mě zamrazilo při scéně, kdy je za přítomnosti árie z Dona Giovanniho prolomena zeď a z oné díry se objevuje hrozivý Amadeův otec – Leopold Mozart.
Na první pohled atraktivní titul přesto nenabízí takovou podívanou, jak slibuje. První polovina se zbytečně vleče a nic moc se v ní nestane, ale po přestávce se to zlepší a představení dostane větší spád. Ač je konec děje smutný a končí smrtí, málokdo si v tomto zpracování vytáhne kapesníčky, jako to bývá u jiných emočně vypjatých představení.
Text: Michaela Rochovanská
Foto: Viktor Kronbauer
