Dvacetiletý herec je známý především z dabingu. Má za sebou dvě úspěšné premiéry v Divadle v Řeznické a v příštím roce ho čeká natáčení filmu. O tom, co všechno dělá a jak se k hraní dostal, si s námi povídal Daniel Krejčík.
Dane, jak se to stane, že se kluk z rodiny s tradicí v pohřební službě dostane k divadlu?
Úplně jednoduše, protože ho nejvíc fascinují největší herečky, které na pohřbech jsou – plačky. Navíc je to dost hyperaktivní dítě, tak ho maminka přihlásí do dramatického kroužku v Sobotce, pod vedením výborného člověka a pedagoga, Lady Blažejové. No, a začne ho to bavit. Dodnes si myslím, že důvod, proč to dělám dál, je právě láska a úcta k divadlu, kterou mě naučila Lada v „dramaťáku“. A jsem jí za to vděčný pokaždé, když si jdu stoupnout na jeviště. Všechno je o lidech, které poznáte a kteří vás nadchnou.
Studoval jste na gymnáziu v Jičíně. Nelákalo vás spíš studium konzervatoře a následně DAMU?
Už během studia na jičínském gymnáziu jsem byl nedočkavý a ve třetím ročníku jsem zkusil přijímačky na DAMU, svou vytouženou školu. Dostal jsem se do třetího kola, ale přijat jsem nebyl. Vím, že DAMU je skvělá škola, která vás naučí výborně řemeslu, což je nezbytné. Na druhou stranu jsem ale došel poznání, že přijdete o velký kus sebe, možná se dá mluvit o přirozenosti, kterou vyměníte za řemeslnou dokonalost. Letos zkusím přijímačky znovu. Přál bych si, aby se mi to povedlo. Je to takový důkaz toho, že jsem se neminul povoláním, kterým se živím, a „mám na to“.
Svoji kariéru v Praze jste začínal v dabingu. Jak jste se k němu dostal?
Všiml si mě Vojta Kotek, který tenkrát dělal dabingové režie. Poslechl si mě a zjistil, že to není žádná hitparáda, ale potenciál tam je. Skrz něj jsem se dostal do dabingové školy Hany Krtičkové, která mě pro dabing objevila a které jsem za to neskonale vděčný. Pak si mě vzal pod svá křídla dabingový režisér Michal Michálek, který mě donutil neusnout na vavřínech a pořád se zdokonalovat. Od té doby pořádně dabuji a je to pro mě hlavní zdroj příjmů. Navíc je to práce, ve které jsem si nejvíc jistý a kterou miluju úplně nejvíc.
Není to tak dlouho, co tiskem a hlavně bulvárem proběhla informace o aféře, kdy herci odcházeli z dabingu a uzavírali smlouvy s jistou zastupující agenturou. Jak se k tomu stavíte?
Myslím, že předáním této informace bulváru se to celé nafouklo. Důvod k nespokojenosti neměl být hlavně finanční, mělo se jednat o často dost průmyslový pracovní proces. Vše se natáčí hrozně rychle, herec film nevidí dopředu a tím pádem, hlavně třeba u kvalitních filmů, je těžké splynout s hercem, kterého dabujete a nezkazit mu svým mluveným projevem jeho herecký výkon. Některým se zdálo, že práce přichází o svou uměleckou hodnotu. Nakonec se to v mých očích (a vinou bulváru i v očích veřejnosti) zvrtlo v boj o větší peníze.
Takže přeci jen byl směrodatný právě ten důvod finanční…
Pro mě ne. Mělo by se nejdřív řešit to, aby dabing k něčemu vypadal. K tomu všemu si myslím, že tato práce by se neměla dehonestovat tím, že se bude mluvit o finančních požadavcích v bulváru a na veřejnosti, nezasvěcený jedinec začne přirovnávat finanční ohodnocení k jiným neuměleckým profesím, což je cesta do pekla, protože tento jedinec nerozumí autorskému právu, vykupování práv za stálé opakování ve vysílání a podobně. Bylo by fajn, aby český dabing ískal svou původní hodnotu, a bohužel si už nemyslím, že by agentura byla něco, co to vyřeší.
Nedávno měla v Divadle v Řeznické premiéru vaše autorská hra Velmi shakespearovské vztahy. Odkud jste čerpali inspiraci?
Nejedná se úplně o autorskou tvorbu. Hledali jsme s mojí kamarádkou a kolegyní z dabingu Rozitou Erbanovou hru pro dva mladé lidi a zjistili jsme, že autoři píšou cokoliv, ale pro dva mladé lidi, holku a kluka, není moc příležitostí, kde by se ukázali. Napadlo nás udělat Shakespeara, do jisté míry alternativně. Objevili jsme totiž, že Jirka Josek, který překládá Shakespeara, má na svých stránkách seřazeny milostné dialogy od plachých lásek mladých milenců až po aféry a krize životem stíhaných jedinců. Na to konto jsme udělali vlastní představení, které jsme opřeli o to, že nedávno v Cambridge vznikla nová vztahová terapie, která léčí partnerské dvojice tím, že se opírá o shakespearovské dvojice a jejich lásky a problémy, což nám přišlo tak neskutečně stupidní, až jsme došli k tomu, že je to naprosto geniální námět na představení. Partnerské vztahy a jejich problémy jsou odvěký problém a tady chceme ukázat, že i Shakespeare k tomu má co říct!
Na této scéně jste měl na podzim ještě jednu premiéru, kterou byla „Leni“. V ní hrajete po boku Vilmy Cibulkové. Měl jste z ní trému?
Vilma je excelentní herečka, ze které jde přirozený respekt. Navíc je to úžasná bytost, což zmírnilo trému, kterou jsem měl. Mám s ní spojenou historku, kdy jsem se jako malý nebál ani upírů ani čertů, ale pohádky Jabloňová panna, kde Vilma hrála největší mrchu ve vesmíru a strašně jsem se jí tam bál. Když jsem přišel na první zkoušku, kde jsme měli hrát mimo jiné i milostnou scénu, tak jsem si furt nedokázal představit, že ta paní přede mnou není ta čarodějnice s krvelačnými drápy… a naštěstí nebyla. Jsem za Leni rád i proto, že jsem potkal Vilmu, protože se z nás stali, dovolím si říct, kamarádi. Mám ji moc rád! Je nádherný člověk a velmi ji uznávám jako herečku. Jsem Divadlu v Řeznické, potažmo naší paní ředitelce Yvettě Srbové, moc vděčný jednak za tuhle krásnou příležitost, stejně tak za možnost říkat této legendární scéně „moje divadelní doma“ a cítit se mezi nimi jako v rodině.
A koho v představení Leni hrajete?
Partnera režisérky Hitlerových filmů Leni Riefenstahlové, která si ve svých sedmdesáti letech našla o čtyřicet let mladšího partnera, kameramana Horsta Kettnera. Byla to nádherná práce. Moc mě bavilo zkoumat vztah těchto dvou skutečných osob a vůbec jejich milostný poměr, který jsme měli s Vilmou přenést na jeviště. Přeci jen, je to dvacetiletý muž, který se zakouká do o několik dekád starší ženy a navíc je ještě jinak orientován! Našel jsem si v tom takovou uměleckou fascinaci. On není zamilovaný do ženy, ale spíš do svého zidealizovaného vzoru, do režisérky, kterou tak moc uznával a obdivoval, až si ten cit začal plést s láskou. Jak to mezi nimi bylo doopravdy, to už se dnes nikdo nedoví. Našel jsem v tom kus sebe, protože Vilma je pro mě taky takový vzor – krásně a s lehkostí hraje. To bych se chtěl jednou naučit i já.
Nyní vzniká spousta konečných i nekonečných seriálů. Myslíte si, že je to dobrá příležitost pro mladého herce?
Měl jsem tu nabídku a nešel jsem do toho. Myslím si, že v naší zemi je hodně herců a když se někdo začne profilovat jako seriálový herec, je dost těžké se z té škatulky dostat. Navíc, je to taková strašně laciná popularita, po které já opravdu netoužím. Stačí mi, že dělám práci, která mě baví a sem tam mě někdo pochválí a třeba i prohodí, že si z toho představení něco odnesl. Jsem rád, že můj začátek bude filmový, protože práce na filmu je daleko pečlivější. Navíc se člověk za ten výsledek může postavit spíš, než v seriálu, který se točí na první dobrou a herec nemá moc šanci se herecky projevit.
Takže seriálové nabídky zásadně odmítáte?
Ne všechny seriály se ale tímto stylem vyrábí, a tak kdyby přišla nabídka do kvalitního projektu, rozhodně bych ji neodmítl jen proto, že je to seriál. Zase tak moc velký odpůrce nejsem – se Čtvrtou hvězdou, Sanitkou II a Okresním přeborem myslím, že Česká republika začala chápat, jak na to, aby to mělo úspěch a zároveň kvalitu.
Vám se podařilo prosadit bez protekce. Přesto, myslíte, že je ve vaší branži obecně potřeba?
To je dost těžká otázka. Naše profese je na jedné straně o talentu, na druhé o kontaktech, které jsou nezbytné k tomu, aby se vám něco povedlo. Můžete být nejšikovnější na celém světě, ale když nemáte někoho, kdo si vás všimne, je vám to vlastně na nic. A protože se jedná o umělecký obor, tak se vaše šikovnost dá posuzovat pouze subjektivně. Záleží na tom, kdo vás hodnotí a jaké k vám má vazby. Ale tak je to podle mě v každé druhé profesi – vyjímaje našeho rodinného pohřebnictví, tam už většinou není o čem diskutovat.
Jenže na umělecké školy se dostávají hlavně potomci známých rodičů…
Ano, je to hlavně proto, že jsou naučení tenhle svět chápat a orientovat se v něm. Vědí, co od něj mohou čekat a nezhroutí se z prvního neúspěchu. Já z uměleckého světa nejsem a někdy mi dost dlouho trvá, než se z neúspěchu oklepu. O jménu to ale není, znám spoustu lidí, kteří jsou výborní, aniž by měli rodiče z oboru a naopak. Je to o jedinci jako takovém…
Co chystáte v příštím roce?
Příští rok na jaře budeme natáčet nový český film, který se jmenuje Výpadek, což je psychologické drama trošku říznuté duchařinou. V české kinematografii je to trochu unikát, protože film s podobnou tématikou tu už dlouho nevznikl. Kdo odsoudil českou filmařinu, tak by na to měl určitě zajít, protože po dlouhé době je to scénář, který má co říct. Hlavní roli ve filmu mají: Daniela Šinkorová, Pavel Kříž, já a půvabná Lucka Šteflová.
A v divadle?
Čeká mě monodrama Jidáš v Divadle v Řeznické, takže budu poprvé stát na jevišti sám, z čehož mám obrovský strach, ale zároveň se na to moc těším. Téma je zpracované vskutku originálně. Jidáš je tu jednak prezentován jako ten biblický, ale i Jidáš současnosti, což je člověk, který stále o něčem pochybuje.
Text: Viola Kučerová
Foto: Kristina Reznikova
