Absolventka JAMU, muzikálová zpěvačka, herečka a nově také pedagožka na Konzervatoři Jaroslava Ježka. To je sympatická Lucia Jagerčíková, se kterou jsme si povídali o jejím stěhování z rodného Slovenska do Čech, koníčcích a samozřejmě také o divadle, které tolik miluje.
Pocházíte ze Slovenska. Proč jste se rozhodla pro život v Praze?
Nebylo to úplně tak, že bych nad tím přemýšlela, spíš jsem se nechala vést. U nás na Slovensku jsem studovala konzervatoř a bylo mi tam dobře. Chtěla jsem ale na vysokou školu. Vzhledem k tomu, že jsem nechtěla být moc vzdálená své rodině, šla jsem studovat do Brna, které není tak daleko. Pak jsem si říkala, že když už jsem v Brně, tak Praha také není daleko. Šlo to postupně. Získala jsem tady práci a moc se mi tu zalíbilo. Nikdy jsem si nedovedla představit bydlet v tak velkém městě a hlavně daleko od rodičů. Ale když se do Prahy nastěhujete, uvědomíte si, jak je to tu krásné a už nechcete jinam.
Dokážete si rychle zvykat na jiné prostředí?
Myslím, že ano. Hned, jak najdu spřízněné duše a mám kolem sebe fajn lidi, je mi jedno, kde jsem. Avšak místa, kde jsem byla delší dobu, se mi opouští těžko. Třeba Brno, to je období, které nedokážu úplně odstřihnout, takže se tam stále ráda vracím. Ale asi bych dokázala žít kdekoli.
Co vám dělalo v Praze ze začátku největší problém?
Neměla jsem tady bydlení, takže jsem tu zezačátku putovala s „báglem“ na zádech. Než jsme si s přítelem našli byt, bydlela jsem různě u kamarádů a spolužáků z JAMU. Na chvíli jsem se stala pravým kočovným hercem (smích).
Jak vůbec nesli váš odchod z domova rodiče?
Když jsem v patnácti odešla do Bratislavy na konzervatoř, bylo to těžké. Máme totiž hodně vroucný vztah, to vzdálené pouto pro nás nebylo úplně dobré. Ale zvykli jsme si. Teď jezdí tam, kde hraji, jsou úžasní. Nejsou divadelníci, s uměním, dá se říct, profesně nemají nic společného, přesto mám pocit, že jsou to ti nejpravější umělci, co můžou být. Mají totiž velké srdce a otevřenou náruč pro všechny a dokážou vidět krásno i tam, kde ho jiní nevidí.
Říkáte, že ani jeden z rodičů není divadelník. Po kom jste tedy zdědila talent?
Oba rodiče moc hezky tančí, tatínek navíc krásně zpívá. Taťka je Horehronec, což jsou hodně temperamentní Slováci, a maminka má kořeny v Maďarsku. Temperament jsem tedy zdědila určitě po nich. Maminka kdysi dělala aranžérku v květinářství, takže má smysl pro estetično. Vůbec celá moje široká rodina má ráda krásno, ale nemyslím to povrchní. A co je nejdůležitější, nechali mě dělat to, co mě baví, a vždycky mě podporovali.
Mluvíte hezkou češtinou. Jak jste se s ní „spřátelila“?
Děkuju, mám z toho pořád tak trošku stres (smích). Když jsem s češtinou začínala, hrozně jsem se styděla. Měla jsem pocit, že mluvím hezkou spisovnou slovenštinou. Najednou, když jsem měla vytvořit českou větu, styděla jsem se, že ten jazyk przním. Obecně nejsem moc jazykový typ. Na JAMU nás navíc bylo dost ze Slovenska, takže i na koleji jsem bydlela se samými Slovenkami. Říkaly jsme si, že budeme mluvit česky, jenomže když jsme si večer začaly povídat, skončily jsme zas u té slovenštiny (smích). Doteď chodím na hodiny mluvy, mám z toho respekt. Asi to chce čas.
Je něco, co vám na ní vyloženě nejde?
Hlavně skloňování. Na začátku se mi smáli, když jsem říkala „jdu ze Slovenska“ nebo „přijedu z pokoje“. Také dám občas „ř“ tam, kam nemám (smích).
Neustále pracovně pendlujete mezi několika městy. Asi máte ráda cestování, že?
Mám, toužila jsem cestovat po různých krajinách. Ráda se potkávám s novými lidmi, ráda je pozoruji. Nemůžu řídit, protože jak sednu za volant, spím. Nevím, proč, ale hrozně mě to uspává (smích). Nejraději cestuju vlakem, kde se můžu učit texty, přemýšlet, pozorovat přírodu a spát.
Jak jinak ráda relaxujete?
Pro mě je práce zároveň můj koníček, nemám to rozdělené. Dělám to, co mě baví a tím, že tančím a zpívám, si zároveň dokážu odpočinout. Ráda si volám s našimi nebo s přáteli ze Slovenska a ráda se setkávám s lidmi, ráda čtu. Také se ráda podívám na zprávy, protože mám občas pocit, že si žiju ve své bublince, ve které je všechno divadelně fiktivní a pravdivé zároveň. Chci vědět, co se kolem nás děje.
Říkáte, že práce je váš koníček. Jaký váš poslední muzikálový projekt vás nejvíce bavil?
Minulou sezónu, vlastně moji první, jsem byla součástí šesti premiér, všechny byly skvělé. Ve Slováckém divadle jsem nazkoušela Dobře placenou procházku, pak v Brně jednu činohru, dva muzikály v Městském divadle Brno. Mezitím jsem jezdila do Bratislavy, kde hraji jen v jednom muzikálu, ale také krásném: Romeo a Julia. V únoru jsme v Divadle Hybernia nazkoušeli muzikálové představení Antoinetta – královna Francie. A tím posledním je Hamlet, který jsme přes léto hráli na festivalu Colours of Ostrava. Byla to moje první sezóna, takže jsem si to znamenitě užívala.
Prozraďte nám o Hamletovi něco víc, přeci jen Colours of Ostrava je pojem.
Bylo to moc krásné zkoušení! Na projektu jsem se potkala se svými spolužáky z JAMU. Za studií jsme si říkali, asi skoro jako každý ročník, že bychom založili svůj soubor. Ale nedopadlo to. Spojila nás naše vedoucí ateliéru, herečka Jana Janěková, která režírovala tuto hru už kdysi. Dokonce Hamlet byl z původního obsazení – Ján Slezák. Jeho Ofélií jsem byla já. Není to typický český muzikál plný hitů. Je to hezká renesanční hudba, založena na voicebandu, kterou na Shakespearovy sonety složila Dada Klementová.
A jaký máte vztah k tomuto autorovi?
Ctím ho! Moc. Podle mě ani nemohl být člověk, ale někdo z vesmíru. Cítil a hlavně dokázal napsat, co všechno je tady na světě, tu bolest, lidskou zášť, to, že zlo plodí zase jenom zlo. Platí to všechno doteď. Jsou to velké pravdy, otázky svědomí, morálky v nejhlubším slova smyslu. Taky se doteď neví, kdo to vlastně byl, ten pán (smích).
Zmiňovala jste také Antoinettu. Přibližte našim čtenářům, jak vypadají zkoušky k tak náročnému muzikálu?
V Antoinette nehraju hlavní roli, tak nevím, jestli o tom můžu takhle mluvit. Ale je pravda, že účinkující, kteří ztvárňují menší role či company, byli na zkouškách pořád. Každopádně každý muzikál se zkouší jinak. Někde se nejdřív korepetuje, pak se zkouší choreografie a nakonec se to aranžuje na jevišti. Tím, že režisér Antoinetty Radek Balaš je velice všestranný člověk, dělal to všechno najednou. Korepetovali jsme, pak šli hned na jeviště, kde se muzikál rodil. Pro mě to byl krásný proces právě i tím, že to bylo původní dílo a bylo hezké sledovat, že ho tvoříme my. Bylo to hodně intenzivní, ale krásné.
Co vás na této práci nejvíc bavilo?
Energie choreografky Carli Jefferson. Ona do toho dala duši a zároveň se snažila duši otevřít i nám. Právě díky Carli jsem si uvědomovala, jak je to téma stále aktuální a jak spoustu lidí zavírá oči nad tím, co se děje kolem nás. V každém pohybu jsem cítila, že to má smysl, to mě na tom bavilo nejvíc. A také nedám dopustit na hudbu Jiřího Škorpíka, dal do ní své srdce.
Chodíte do divadla i jako divák?
Ano, hodně často. V Brně jsem hodně chodila do Buranteatru. Tady v Praze nemám „to svoje divadlo“. Ale ráda se chodím podívat na činohry, balet. Navštěvuju i muzikály, hlavně teda ty, ve kterých hrají moji spolužáci. Teď se chystám do plzeňského divadla, kde hraje také můj spolužák. Chtěla bych si projít i oblastní scény, nebo menší produkce dělají skvělé věci. Můj přítel dělával v Divadle Continuo, takže i tam občas zajdu.
Navštěvujete hodně činoherní představení, nechtěla byste si i vy zkusit klasickou činohru?
Určitě. Teď budu hostovat v Divadle v Dlouhé v jednom představení, které se jmenuje 1913. Vlastně, když jsem studovala konzervatoř, chtěla jsem dělat jenom činohru.
Dokážete se rychle „otrkat“ v novém prostředí?
Když někam nastoupím, mám pocit, že jsem návštěva. Snažím se pomalu sžívat s novým prostředím a lidmi, protože k tomu cítím velkou úctu a pokoru. Je to i tím, že v divadlech „jen“ hostuji. Jiní účinkující jsou tam v podstatě „doma“. Tím, že mezi ně vstoupím, musím ctít ten prostor a tu rodinu, která tam je. Třeba do Dlouhé jdu s malou dušičkou. Snažím se, aby moje bytí nikoho nenarušovalo. Jen, co se týče zvuku, to je trošku o něčem jiném, hrozně ráda se nahlas směju…
Není to tak dlouho, co jste nastoupila na Konzervatoř Jaroslava Ježka jako pedagog.
Ano, a je to pro mě čest. Když jsem tam, cítím, že jsem na správném místě. Snažím se k tomu být zodpovědná, protože nějakým způsobem formuji mladé lidi. Myslím, že i když jsem mladá, můžu jim na hodinách něco odevzdávat, něco v nich otevřít a nějak s nimi pracovat. Kdyby se stalo, že ten pocit přestanu mít, raději odejdu. Jsem člověk, který věci musí dělat intenzivně a naplno.
Jak jste se vůbec k té práci dostala?
Přišlo to ke mně samo. Nikdy jsem nepřemýšlela, že bych to mohla dělat. Vyzkoušela jsem to a zatím se tam cítím dobře a mám pocit, že to tak má být. Nastoupila jsem v únoru na záskok do června, kdy jsem učila jeden ročník. Teď od září mám ještě první ročník, který si tak můžu „piplat“ odmalička (smích). Mám skvělé děcka.
Co vaše první hodina, měla jste trému?
Měla, vůbec jsem si nedokázala představit, jak začnu, co budu říkat (smích). I když jsem si udělala přípravu, nakonec to šlo samo a to, co jsem měla připravené, jsem ani nepotřebovala. Když to přirovnám, je to jako když potkáte správného chlapa. Najednou víte, že si před ním nemusíte na nic hrát, nic řešit. Máte pocit, že to funguje tak, jak má.
Máte nějaký vzor, podle kterého učíte studenty?
Hlavně moji vedoucí ročníku na JAMU, již zmiňovanou Janu Janěkovou, a samozřejmě i další pedagogy z této školy. Měla jsem na ně opravdu velké štěstí. Snad každý člověk, kterého jsem tam potkala, mě ovlivnil a něco mě naučil. Nicméně právě Jana, kterou znáte třeba ze seriálu Cesty domů, na mě měla největší vliv, byla výborný pedagog.
Chtěla byste si i vy ještě něco vyzkoušet?
Chtěla bych zkusit akrobacii na šálách. Jednou jsem si to zkusila a bylo to úžasné. Ráda bych také šermovala, měli jsme šerm na škole a moc mě to bavilo. Je spoustu věcí, které bych potřebovala umět (smích). Hlavně chci být prospěšná světu. Chci pomáhat víc a mám už nějaké nápady, které bych chtěla zrealizovat.
Text: Michaela Rochovanská
Foto: Robin Puškáš / www.robinpuskas.cz
