Doprovázela při vystoupeních Petra Muka, Petra Koláře či Janka Ledeckého. Ztvárnila několik muzikálových a operetních rolí, pravidelně také koncertuje. To je Zuzana Benešová, která je známá i z muzikálů na Hluboké.
Zuzko, prozraďte nám, jaké byly vaše hudební začátky?
S hudbou a hlavně se zpěvem jsem začala koketovat až někdy ve třinácti letech. Do té doby jsem se věnovala spíš tanci a kolektivním sportům. Moji rodiče byli dokonce přesvědčeni, že se vydám cestou lehké atletiky, protože jsem nebyla k zastavení. V patnácti letech jsem nastoupila na konzervatoř v Budějovicích. Druhou přihlášku jsem tenkrát podávala na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Krumlově, ale Budějovice měly přijímačky dřív a bylo rozhodnuto.
Společně s kolegou Lukášem Randákem jste vydala CD a pravidelně spolu koncertujete. Co vás svedlo dohromady?
S Lukášem jsme nahráli pouze demo, spíš pro přátele a rodinu. Je to taková památka, něco jako fotka v rámečku. Známe se už od základní školy. Veškeré turbulentní situace, ať už profesní nebo osobní, prožíváme celá ta léta společně. Je štěstí, že jsme se potkali.
Neuvažovala jste někdy i o vlastním CD nebo koncertu?
Vlastní CD neplánuji. Nemám „autorské střevo“ a toho „svého“ autora jsem ještě nepotkala. Koncertuji s různými muzikanty, ale je pravda, že pokud to jen trochu jde, vždycky si s Lukášem ráda zazpívám.
Jste operetní a muzikálová zpěvačka a k tomu i vokalistka. Co je vám nejbližší? Nepřipadáte si coby vokalistka „zastrčená“?
Možná se to nezdá, ale jsou to úplně jiné světy. Každý má svá kouzla. Nejvíc doma se cítím na jevišti v roli, ale i na podiu při koncertě prožívám úžasné momenty. Souvisí to s jinou komunikací a propojeností s publikem. Jako vokalistka nejsem tolik vystavená stresu a té sólistické zodpovědnosti a zároveň jsem součástí toho elektrizujícího napětí. Ta společná pulzace je vzrušující.
Snila jste o této profesi už v dětství?
Moje dětské sny byly pestré a fantazie mě bohudík neopustila ani dnes. Jen realita je pochopitelně tvrdší než moje dětská vize úspěchu. Někdy je obtížné nepodlehnout té uplakané náladě z nevydařených pokusů, která mě vede k myšlenkám o rezignaci. Snažím se proti tomu bojovat hledáním svých schopností i v jiných oblastech než uměleckých. Dost mě zajímá zdravý životní styl a nové možnosti v oblasti výživy a suplementace. Je možné, že se tomu budu jednou, velice ráda, věnovat naplno a profesionálně.
Je něco, co vás na této profesi opravdu štve?
Je mi smutno z toho, že rozhodující slovo mají často peníze. A ti, kteří je mají, jsou v drtivé většině umění vzdálení jako šunka šábesu. Pod tíhou těch nízkých her se pak vytrácí ten voňavý divadelní kumšt.
Máte nějaký svůj profesní cíl nebo vysněnou roli, kterou byste si chtěla zahrát?
Mým cílem je stále spatřovat ve své práci smysl. Každý někdy pochybuje, jestli to, co dělá, je dost důležité nebo přínosné. I já se ptám, jestli mám dost sil a odvahy na tohle povolání, ale zatím mé „plus“ převyšují sloupec s „mínus“. Role, o kterých sním, jsou třeba Líza Doolitlová z My Fair Lady, Marie z West Side Story nebo Káča z Divotvorného hrnce.
Muzikál je propojení zpěvu a herectví, nelákalo vás někdy zahrát si i ve filmu?
Film zbožňuju, ale jako herečka se cítím doma na prknech divadla. Co mě hodně láká, je činohra.
Pokud máte volno, jak nejraději relaxujete?
Relaxuji sportem nebo na chalupě, kde se cítím jako v ráji. Navíc, když tam mám své přátele, nic mi nechybí.
Jakou hudbu ráda posloucháte? Je nějaká pěvecká osobnost, kterou se inspirujete?
Každá hudba má u mě své místo, ničemu se nebráním. Jde o rozpoložení, v jakém se nacházím. Inspirativní je pro mě třeba operní pěvkyně Natalia Dessay. Má dokonale zvládnuté řemeslo, takže se může celá odevzdat svým rolím, které povyšuje na nesmrtelné. U její Lucie z Lammermooru zapomínám dýchat.
Čeho byste v životě chtěla dosáhnout?
Až se mi to bude sčítat, chci vědět, že to tady mělo smysl.
Co vám v životě udělalo největší radost?
Každou malou radost povýší sdílení s blízkými. Obecně mám radost, když se mi podaří překonat vlastní strach.
Pojďme zpět k práci. Co vás v nejbližší době čeká?
Mám před sebou poslední ročník Na HAMU v Praze, než ze mě bude MgA…dá-li Bůh (smích).
Hrajete na Hluboké. Je nějaký rozdíl mezi hraní tam a v klasickém divadle? Kde hrajete raději?
Obě varianty mají něco do sebe, nedávám ničemu přednost. Letní sezona je vždycky příjemně prodchnuta prázdninami a vůně kamenného divadla, ta se nikdy neomrzí.
Máte nějaký vzkaz pro čtenáře PraKultury?
Budu citovat z oblíbeného filmu o životě violoncellistky Jacqueline du Pré, Hilary a Jackie: „Všecko dobře dopadne.“ Věřte tomu a budete šťastní.
Text: Iveta Koulová
Foto: archiv Zuzany Benešové
