Divadlo na Vinohradech se ke konci listopadu minulého roku rozhodlo v komorních prostorách zkušebny uvést „hru o třech situacích“ Kočka na kolejích dramatika Josefa Topola. Do hlavních rolí byli obsazeni Jana Stryková a Pavel Batěk.
Inscenací Kočka na kolejích zahájilo svou činnost v roce 1965 Divadlo za branou a tehdy se premiérově v rolích „milenců ze zastávky“ představili Marie Tomášová a Jan Tříska. Nyní ji v režii Michala Pavlíkauvádí Divadlo na Vinohradech.
Stěžejní je v Topolových inscenacích dialog. Dialog, který řeší mezilidské vztahy, v průběhu děje graduje a autor se v něm nebojí používat blankversu. V Kočce na kolejích se setkáváme s milenci Évi a Vénou po sedmi letech vztahu, když v noci čekají na opuštěné zastávce na vlak.
Drama má tři části, které Topol nazval situace, a na začátku každé situace narušuje hlavní dialog nějaký cizí element, který diváka stále upozorňuje na to, že hra se odehrává v reálném prostředí a čase. Jak dialog graduje, ubývá potřeby na to brát zřetel, protože je celá pozornost upřena pouze na hlavní postavy.
Síla mladé lásky
Hned na začátku tedy do děje vpadnou rovnou tři cizí postavy – první a druhý mladík, kteří pronásledují chlapce Ivana, aby si s ním vyřídili, že celou noc tančil na zábavě pouze se sestrou jednoho z mládenců. Později přicházejí na scénu pouze oba mladíci, neúspěšní ve svém nočním honu, abychom se ke konci hry mohli setkat už jen se samotným Ivanem, který přináší jakýsi ideál obyčejné, vřelé lásky. V roli mladíků vystupují Vuk Čelebič a Marek Mikulášek, role Ivana byla svěřena Ondřeji Rychlému.
Oba mladíci by mohli přestat lehce přehrávat – na velkém jevišti by to jistě nebylo poznat a plnilo by to účel, ale vzhledem k malému, komornímu prostoru zkušebny jsou jejich repliky místy nadbytečně exponované. Ivan přináší přesně to, co má. Hluboké zamyšlení nad tím, jak silná je ta naše láska – ta, kterou máme doma ve svých obývacích pokojích. On je ten, který nás všechny svým čistým citem převyšuje, není smolař, snad jen trochu idealista. Évi: „My se vedle něj nemůžem postavit.“
Stryková s Baťkem jako milenci ze zastávky
Jaké ale vlastně jsou ony stěžejní postavy milenců? Jana Stryková představuje Évi. Čerstvou třicátnici, unavenou sedmiletým vztahem, který nikam nevede. Ženu, která už vyrostla ze škatulky „holka“, „dívka“, ale která se chce usadit a založit rodinu. Ve výrazu Strykové je všechno. Její strhané rysy, únava z věčného čekání, až z ní její přítel konečně udělá „zákonnou ženu“. Navzdory všemu jí stále svítí oči, to jak se nepřestává dívat dopředu a trpělivě očekávat den, kdy se této nové role dočká. Stryková vyrostla z rolí naivních holčiček a puberťaček za školou. V roli Évi se ukazuje jako regulérní žena, připravená plnit všechno to, co tento společenský status žádá. Je uvěřitelná, reálná tak surově, že ji máte chuť jít obejmout a slzy osušit kapesníkem.
Véna (Pavel Batěk) je oproti ní pořád ještě zastydlý puberťák. Navzdory tomu, že hraje muže, kterému už také táhne na třicet, budí svým jednáním dojem šestnáctiletého uhrovatého pitomce, který si není ani po sedmi letech vztahu jistý. Podle všeho se ani nechce pohnout z místa. Je si toho plně vědom, užírá ho to, ale není schopný se sebou něco dělat. Už jen to, jak podrážděně, agresivně reaguje na Éviny narážky a žertíky. Jako kdyby tak křičel do světa: „Nevím, co od svého života ještě čekám!“ Problém je, že Baťkovi místy vůbec nebylo rozumět. Pasáže, které šeptem sděluje pouze Éviným uším by bylo záhodno, aby slyšeli také diváci. Stěžejní závěrečný monolog tím značně utrpěl, přestože je Topolem tak geniálně vystavěný.
Závěrečná tma podehraná hudbou se v prostoru zkušebny zhmotňuje tak, že máte pocit, že vám co nevidět zaleze pod svetr, do kabelky, do bot, pod kůži. Ta tma lechtá divákovu fantasii a vytváří v sále společnou katarzi, kterou si každý sám může vystavět dle libosti. Kočka na kolejích je zvláštní hra o slovech a se slovy a záleží, jak moc jí dovolíte, aby obalila i váš příběh. Rozhovor Évi s Vénou může být rozhovorem dvou milenců na opuštěné zastávce. Co když je to ale jenom odraz právě toho vašeho příběhu? Každý v sobě někdy nosil, nosí nebo bude nosit kousek Évi nebo Vény. Až to přijde, budeme i my muset řešit, kudy dál.
Text: Veronika Nováková
Foto: Divadlo na Vinohradech
