Rozhovor s hercem, zpěvákem, dabérem a v poslední době i módním návrhářem. Martin Písařík si s námi povídal především o jeho kapele Akustik, která před nedávnem oslavila v Malostranské besedě své druhé narozeniny, o Letních Shakespearovských slavnostech a o všem, čemu se stíhá věnovat ve chvílích volna.
Proč se vaše kapela jmenuje zrovna Akustik?
Napsal jsem si na papírek různé názvy, jak by se kapela mohla jmenovat, a líbilo se mi, jak to pěkně vypadá. A potom asi hodně rozhodlo složení nástrojů, které nám umožňuje hrát akusticky. Kdyby někdy vypadl při koncertu proud – a už se nám to jednou stalo – kapela může hrát akusticky, protože nemá žádné nástroje, které vyloženě potřebují ozvučení.
Jakým způsobem se dala dohromady?
To přišlo zvláštně. Já jsem měl předtím kapelu a potřebovali jsme kytaristu na záskok, a tak přišel Omar, který je právě teď v Akustiku. Začali jsme se bavit o muzice a on říkal, že by se mnou něco zkusil udělat. Já jsem se chtěl vrátit k trochu komornější verzi mých písniček. Vymýšleli jsme, co by se hodilo za nástroje, a přišli jsme na perkuse, takže Camila, našeho perkusistu, oslovil právě Omar. Camilo potom kontaktoval Zuzku, která nám teď hraje na violoncello. Takže takhle docela náhodně a nenásilně se to poskládalo, a vůbec jsem byl mile překvapený, že si všichni našli čas a šli do toho.
Kde berete inspiraci a čas pro psaní textů? Máte nějaká oblíbená místa, kde tvoříte?
Času je méně a méně. Oblíbené místo je třeba chata, ale musím tam být úplně sám, abych měl skutečně ten čas. Není tam elektřina, takže si člověk zapálí svíčky, petrolejku, otevře si láhev vína, no a po nějaké době to prostě přijde – většinou. Musím v sobě mít pocit, že něco napíšu, už když tam jedu. Neumím to tak, že bych měl volno a řekl si – dneska něco napíšu. Člověk v sobě musí cítit, že něco přijde.
Jací jsou vaši fanoušci? Máte nějakou zpětnou vazbu?
Naši největší fanoušci jsou moji rodiče a děda, kteří se vážně nebojí být ke mně kritičtí. Zrovna mamča mi spoustu věcí neodpustí, takže ta si mě vždycky po koncertě podá. Jinak je to s fanouškama docela těžké – zatím nejsme moc známí, takže na nás nechodí tolik lidé z ulice, nebo jen opravdu málokdy. Většinou jsou to moji známí a kamarádi.
Chystá Akustik do budoucna vydání CD?
Chystá, akorát všechno visí na penězích, které se snažím sehnat, ale je to hrozně složité. Už se to udělat musí, protože jsou to dva roky, co jsme spolu, a je potřeba tu desku nahrát. Mám dokonce vyhlídnuté i studio, takže teď čekám jenom na peníze.
Přesuneme se na letošní Shakespearovské slavnosti, kde hrajete již druhým rokem v inscenaci Jindřich IV. Jaká je letošní atmosféra?
Já si myslím, že tomu docela prospěl ten rok pauzy. Všichni jsou tak nějak víc v klidu, víc si to užíváme a myslím, že to představení funguje. Bylo to velmi precizně nazkoušené, Lucie Bělohradská to udělala tak, aby se to nemohlo nikam hnout, takže vlastně ty „oprašovačky“ ani nebyly tak náročné. Loni jsme to hráli snad 34 krát, takže jsme si to pamatovali. Je tam dobrá parta, a tak mi ani tolik nevadí, že si přes léto moc neodpočinu.
Nemáte třeba problém s tím, že se hraje mimo sezónu, o prázdninách?
Mám, je to taková daň za to, že je to „ten“ Shakespeare. Navíc na Hradě to má svoje kouzlo. Pro mne je radost v tom hrát, je to výjimečný projekt. Je pravda, že přes rok soboty, neděle většinou pracuju, i na Vánoce, takže toho volna moc není. O prázdninách jsou herci tím pádem rádi, že mají pár dnů volných. Jsem už zvyklý jet takhle nepřetržitě, pořád – takže to ještě chvíli vydržím.
Našel jste v roli Percyho nějaké společné rysy?
Ze začátku právě vůbec, proto jsem s tím docela bojoval. Teď už jsem nějaké samozřejmě našel, ale není toho tolik. Byl to pro mě takový protiúkol, protože on je vyloženě prudký prchlivec, velmi aktivní a bojový typ, stojí si za svým názorem, i když není úplně správný. Já takový nejsem, jsem spíš flegmatik, víc v pohodě. Když mě někdo urazí, tak mě urazí. Percyho když někdo naštve, tak má proti sobě celou armádu nebo samotného Percyho, ten si to s ním půjde vyřídit. Není to zrovna dobrá vlastnost, on sám je vlastně strůjce svého konce. Když člověk nehledí na překážky, které se mu nastavují, a neposlouchá lidi kolem sebe, valí před sebou nějakou svoji energii, pak samozřejmě narazí.
Jak se učíte texty?
Většinou se učím přímo na jevišti, protože si neumím někam sednout a nadrtit to do hlavy.
K textu musím mít nějakou akci nebo pomůcku v pohybu, najít si v tom logiku. Takže vlastně když zkoušíme, tak to dlouho říkám na jevišti, až se to naučím.
Co pro vás znamená Shakespeare jako pojem?
Je to určitě vrcholný dramatik a jeho hry jsou prostě výtečně napsané. Herec se za život setká se spoustou her a některá je napsaná líp, některá hůř. U Shakespeara si může být jistý vždycky, že to má smysl a nějakou svou záruku kvality. Hodně se modernizuje, protože ty hry jsou samy o sobě moderní, ale aby to lidé pochopili, tak se většinou hraje v moderních kostýmech, aby jim to šlo i s tím motivem do hlavy. Když dneska diváci vidí historické kostýmy, tak si řeknou „Jé, nás se to netýká, to bylo tenkrát.“ Proto jsou v dnešní době udělané Shakespearovy inscenace tak, aby lidé pochopili, že jeho hry jsou stále aktuální a mohou tak nastavit zrcadlo i dnešní společnosti.
Myslíte, že Češi chodí hodně a rádi do divadel?
Chodí. Třeba v divadle ABC, v Rokoku – což jsou má domovská divadla – je návštěvnost opravdu dobrá. Neříkám, že na všechna představení je každý večer vyprodáno, ale lidé přijdou vždycky a z toho mám velkou radost.
Nechodí třeba jenom jedna věková skupina?
Ne, naopak. Myslím si, že se to hodně promíchává, a když dobře funguje Klub mladého diváka, který posílá na představení mladé lidi, tak se určitá rovnováha v pohodě pěstuje. Domnívám se, že v době elektroniky, různých umělých věcí, animovaných věcí, supermoderní grafiky a 3D filmů je pro mladé lidi možnost vidět nějaký příběh naživo zase něco originálního a nového, a oni si to docela užívají.
Proč jste se znovu vrhl do televizního seriálu?
Proto, že jsem herec a chci hrát. Potřeboval jsem si odpočinout, dát si nějakou pauzičku. Po tom roce, co už jsem na obrazovce nebyl, přišla nabídka. Pro mě bylo důležité, aby to byla jiná role, než jsem dělal – aby mě lidé viděli zase v jiném světle, aby to byl úplně jiný člověk. Pro herce je nutnost být vidět, baví mě to, a je to určitý výdělek, na který v divadle prostě nemám šanci dosáhnout. Všechny tyhle okolnosti dohromady způsobily, že v tom už zase jedu. Uvidíme, jak dlouho to vydrží.
Nebojíte se, že vám tato záporná postava zkazí charakter?
To asi ne, já už jsem zkažený dost (smích). Netočí se tak často, aby se mě to tolik dotklo. Ale pravda je, že když člověk třeba zkouší denně nějaké představení, a hodně na té roli pracuje, tak ho to pak nějakým způsobem ovlivňuje. Ale nebál bych se toho – no, a když, tak snad budou okolo lidé, kteří mě znají a nějak si se mnou promluví.
Věc, kterou by od vás čekal málokdo – jak jste se dostal k módní značce „Czech losers“?
No, to bych taky rád věděl. Spolupracuju s jednou mladou švadlenkou, která dělá u nás v divadle. Původně jsem jí fotil nějaké oblečení, protože občas trochu fotím. Nemám rád nakupování oblečení, a tak jsem jí řekl, ať mi něco ušije. A ona se toho chytla, že by ráda šila nějak víc, tak říkám – pojďme udělat značku. No a teď je před námi velký kus práce a já vůbec nevím, jak to všechno dopadne. Bavilo by mě kreativně vymýšlet nové věci, i když třeba nemám zkušenosti, znalosti, ale mám tu svobodu něco vytvářet, navíc s člověkem, který tomu rozumí, takže ty věci může tak nějak korigovat, držet dohled. Myslím, že některé návrhy, které jsem měl a podle kterých Petra modely ušila, se nám povedly a že jsou zajímavé. Samozřejmě, že v té konkurenci to bude neskutečně těžké, ale když se nám povede pár hezkých kousků, někdo to koupí a půjde to dál, tak to bude jedině dobře.
Bude k dostání někde na internetu?
Máme webovou stránku www.czechlosers.cz, bohužel tam ještě nejsou fotky, je to zatím ve fázi čekání.. Musím konečně nafotit to oblečení a dát to tam. Na léto už je pozdě, takže začínáme šít podzimní kolekci, což se teď tak akorát hodí.
Jak relaxujete?
Špatně. Většinou jdu relaxovat do hospody, a tak si moc neodpočinu. Nebo na chatě. Tam jsem byl za poslední rok dvakrát – to je docela smutné.
Na konec nám prozraďte, po čem toužíte?
Chtěl bych mít někdy loď a jezdit s ní po řece. Nebo svoji kavárnu, bar, který bych provozoval. Konkrétní sny nemám žádné. Já si tak nějak pluju, jak to zrovna přijde.
Text: Veronika Nováková
Fotky: archiv M.P., Michaela Wenigerová, iPrima.cz
